„Otevři, víme, že jsi doma!“
Matčin hlas se rozléhal z chodby tak ostře a panovačně, až Janě cukla ruka. Horká káva se málem přelila přes okraj šálku na dokonale bílou kuchyňskou desku. Bylo časné sobotní ráno, jediná chvíle v celém týdnu, kdy si mohla dovolit nikam nepospíchat, neotvírat pracovní e-maily a jen tiše sedět ve svém útulném bytě, na který si vydělala vlastním úsilím.
Odložila hrnek, utáhla si pásek županu a s nevolí zamířila do předsíně. Kukátkem zahlédla matčinu tvář zkřivenou podrážděním. Za ramenem Stanislavy Hájekové postávala její mladší sestra Lucie. Měla uplakaný obličej, řasenka se jí pod očima rozmazala do tmavých šmouh a v prstech nervózně mačkala drahé kožené psaníčko.
Zámek cvakl. Sotva se dveře otevřely, obě příbuzné se bez pozdravu nahrnuly dovnitř, jako by byt patřil jim. Spolu s nimi vnikla do chodby vůně těžkého květinového parfému promíchaná s vlhkem z ulice.
„No konečně,“ vydechla matka a začala si zouvat promočené kozačky přímo na drahé parkety, aniž by si všimla rohožky připravené u prahu. „Volaly jsme ti snad desetkrát. Proč nebereš telefon? Máme průšvih, Jano. Opravdovou katastrofu.“
Jana beze slova zavřela dveře. Dívala se, jak Lucie ani nesvlékla lehký kašmírový kabát, prošla rovnou do kuchyně a ztěžka se svalila na židli. Vzduch v bytě se během několika vteřin změnil. Ticho sobotního rána vystřídalo dusno a napětí. Jana už z vlastní zkušenosti věděla, že když její rodina mluvila o „katastrofě“, obvykle to mělo velmi konkrétní finanční hodnotu.
„O víkendech mám telefon potichu, mami. To přece víš,“ odpověděla klidně a vešla za nimi do kuchyně. „Pracuju dost a aspoň jeden den v týdnu se chci normálně vyspat. Tak co se stalo? Dáte si čaj nebo kávu?“
„Jakou kávu!“ rozhodila rukama Stanislava Hájeková, posadila se vedle mladší dcery a začala ji chlácholivě hladit po rameni. „Naši Lucinku hledají exekutoři. Zablokovali jí účty, obstavili výplatní kartu. Dovedeš si představit, že včera nemohla zaplatit v supermarketu? Ostuda přes celý obchod! Pokladní na ni koukala, jako kdyby byla nějaká zlodějka. Chudinka celou noc probrečela a musela si vzít prášek na uklidnění.“
Jana se opřela zády o kuchyňskou linku a založila si ruce na prsou. Uvnitř se jí začal rozlévat dobře známý pocit podráždění, do kterého se mísila únava. Lucie byla o šest let mladší a od dětství se v rodině považovala za „citlivé, křehké děvče, kterému je potřeba pomáhat“. Jenže ta pomoc z nějakého důvodu pokaždé skončila na Janiných bedrech.
„A kvůli čemu jí exekutoři obstavili účty?“ zeptala se starší sestra vyrovnaným hlasem a pohlédla na sestřiny rozmazané oči. „Neplatila daně? Nebo se jí nahromadily pokuty za rychlou jízdu?“
Lucie popotáhla, vytáhla z kabelky papírový kapesník a opatrně si osušila koutky očí.
„Je to půjčka, Jani,“ zamumlala, aniž zvedla pohled. „Před půl rokem jsem přestala splácet. Myslela jsem, že na to banka zapomene, nebo mi dají nějaký odklad. Jenže oni to prý rovnou dali k soudu. Předvolání jsem neviděla, chodilo na adresu trvalého bydliště k mámě a máma do schránky skoro nekouká. Takže soud proběhl beze mě. A včera mi přišla zpráva z banky, že všechny peníze strhli na dluh a na kartách teď visí mínus.“
Jana se zhluboka nadechla. Ve svých dvaatřiceti letech vlastnila menší firmu, která se zabývala účetním poradenstvím pro podnikatele. Velmi dobře věděla, jak vymáhání dluhů funguje. A také věděla, že banky nikdy na nic nezapomínají.
„O jaké půjčce se bavíme?“ zeptala se suše. „Na co sis ty peníze vzala? A kolik to dělá?“
Mladší sestra se podívala na matku, jako by u ní hledala ochranu. Stanislava Hájeková okamžitě narovnala záda, vysunula bradu a převzala slovo místo ní.
„No tak si půjčila, no. Je mladá, život je před ní! Ona a Martin přece musí nějak žít. Koupili si pořádné auto, takový ten crossover. Martin tvrdil, že s ním bude jezdit jako luxusní taxi a peníze se jim jen pohrnou. Jenže pak se pokazil motor a oprava stála hrozné peníze. A do toho letěli na dovolenou někam za teplem, jsou přece novomanželé, potřebují zážitky. Potom si museli vzít menší rychlé půjčky, aby zalepili tu první. Nějak se to nabalilo jedno na druhé jako sněhová koule.“
„Částka, mami,“ přerušila ji Jana hlasem tvrdým jako kov. „Jaká je celková výše dluhu?“
Lucie se na židli celá schoulila.
„Milion dvě stě tisíc korun. A k tomu penále a pokuty od exekutorů.“