„Když se k tomu přihodí všechny další poplatky, bude to ve výsledku skoro půldruhého milionu,“ dodala Lucie sotva slyšitelně.
Kuchyň jako by se rázem propadla do prázdna. Ticho bylo tak ostré, až v něm bylo slyšet slabé vrnění lednice a vzdálený hukot aut za oknem. Jana upírala pohled na sestru. Na její čerstvě udělané nehty s pracným zdobením, na drahou kabelku odloženou na vedlejší židli, na hedvábný šátek ledabyle přehozený přes ramena. Půldruhého milionu. Pro někoho částka, za kterou by se dala pořídit malá garsonka mimo velké město. Pro jiného roky odříkání, počítání každé koruny a života bez zbytečných výdajů. A pro Lucii? Pár „zážitků“, rozmařilost a rozbitý vůz jejího líného manžela.
„Dobře,“ řekla Jana po dlouhé chvíli a pomalu přešla k oknu. „Je to ošklivé, ale není to konec světa. Exekutor ti ze zákona bude každý měsíc strhávat část oficiální mzdy, nejspíš polovinu, dokud se dluh nesplatí. Martin bude muset konečně začít opravdu pracovat, ne jen o práci mluvit. Auto bych prodala, klidně jen na náhradní díly, aby se aspoň něco umořilo z těch nejhorších půjček. Právě tam jsou úroky šílené. Bude to bolet, ale když budete žít skromně, za pár let se z toho vyhrabete. Aspoň si to zapamatujete.“
Stanislava Hájeková nejprve zbledla. Pak se jí po tváři rozlily rudé skvrny rozhořčení. Prudce udeřila dlaní do stolu, až v prázdných šálcích zacinkaly lžičky.
„Jaké zapamatujete?! Jaká polovina platu?! Jano, slyšíš se vůbec?“ vybuchla. „Z čeho má asi žít? Vždyť bere směšné peníze! Když jí seberou půlku, nezbude jim s Martinem ani na jídlo. A nájem zaplatí čím? To chceš, aby tvoje vlastní sestra skončila někde na ulici?“
„Chci, aby dospělí lidé nesli následky toho, co udělali,“ otočila se Jana k matce. „Martin je zdravý chlap. Může jít tahat krabice do skladu, rozvážet balíky, pracovat do výroby. Lucie si může najít večerní brigádu. Spousta lidí takhle funguje, když se dostanou do průšvihu.“
„Slyšíš ji?“ zaječela Stanislava a rozhodila ruce, jako by Jana právě pronesla něco nelidského. „Sedí si tady jako paní královna a rozdává moudra! Tobě se to říká, když bydlíš v takovém bytě a máš tu všechno nové, drahé, na míru! Ty jsi za vodou, Jano. Máš vlastní podnikání, bohaté klienty, na účtech ti určitě leží miliony, se kterými ani nevíš, co dělat.“
Lucie zvedla k sestře zarudlé oči. Nebyla v nich pokora ani zoufalá prosba. Spíš dotčené očekávání člověka, který je přesvědčený, že mu něco náleží.
„Jani, máma má pravdu,“ vzlykla. „Pro tebe je půldruhého milionu nic. Prach. Dva měsíce práce. Mně se ale rozpadá život. Ty bys to přece mohla uhradit jedním převodem, ne? Zjišťovala jsem to. V aplikaci se dá zaplatit přímo podle čísla exekuce. Hned by mi zrušili blokace a já bych ti to pak splácela po částech. Fakt. Přísahám.“
Janě se v hrdle usadil hořký knedlík. Pro tebe je to nic. Ty jsi bohatá. Jak lehce ta slova vypouštěly z úst. Neviděly ji před pěti lety, kdy chodila ze zaměstnání do druhé práce, spala sotva čtyři hodiny denně, živila se levnou rýží, čočkou a ovesnými vločkami a v zimě nosila boty, které každý měsíc znovu lepila, jen aby našetřila na první splátku hypotéky. Netušily, že její „vlastní podnikání“ znamenalo noci strávené nad fakturami, kontroly z úřadů, tlak, při kterém jí cukalo víčko, a tři roky bez jediné pořádné dovolené.
Cizí peníze však Stanislava s Lucií počítat uměly dokonale. Když Jana konečně doplatila hypotéku a opravila byt tak, aby se v něm cítila doma, neviděla v jejich očích radost. Jen závist, porovnávání a rychlé kalkulace.
„Lucie,“ začala Jana tiše, protože kdyby zvýšila hlas, možná by už křičela. „Já tvoje dluhy platit nebudu. Ani celé, ani zčásti. Není to moje povinnost. Ty sis půjčovala cizí peníze, abys mohla žít nad poměry a živit manžela, kterému se nechce do práce. Teď přišla chvíle, kdy se za to musí zaplatit. Moje peníze mi nepadají z nebe. Vydělávám je vlastním časem, nervy a zdravím. A rozhodně je nehodlám utopit ve vašich půjčkách.“
Ta slova dopadla do místnosti tvrdě a čistě, jako prásknutí bičem. Lucie zalapala po dechu, přitiskla si dlaně k obličeji a propukla v okázalý pláč. Stanislava vyskočila ze židle.
„Jak můžeš něco takového říct vlastní krvi?“ křičela a mávala pěstmi ve vzduchu. „Tohle jsem z tebe nevychovala! Jsi chamtivá, vypočítavá a bez srdce! Rodina má držet při sobě, od toho rodina je! A ty? Sedíš na penězích jako lakomec, nemáš muže, nemáš děti, jen tu svou zatracenou práci. Pro koho to všechno hromadíš? Chceš si to jednou vzít do hrobu?“
„Šetřím pro sebe, mami,“ odpověděla Jana ledovým hlasem, i když se jí uvnitř všechno svíralo nespravedlností těch výčitek. „Na stáří. Na zdraví. Na chvíle, kdy se mi může něco stát. Protože vím naprosto jistě, že kdybych onemocněla nebo skončila v nouzi, ty ani Lucie byste mi nepomohly. Umíte jen brát. Vzpomeň si na loňský rok, když jsem ležela v nemocnici se zápalem plic. Prosila jsem vás tehdy o obyčejnou pomoc.“