Na chodbě městského soudu visel zvláštní pach: zatuchlý prach ze zažloutlých spisů, laciný osvěžovač vzduchu a kyselá stopa cizího potu. Věra Moravecová seděla na tvrdé dřevěné lavici a tiskla k sobě kožené desky s odřenými rohy. Studená prkna ji zábla i přes tenkou podšívku kabátu, jako by jí připomínala, že tady není člověk, ale jen položka v pořadníku. Spis číslo tři sta sedmnáct.
Naproti ní si celou lavici zabrali vítězové ještě před vyhlášením rozsudku. Marek Krejčí, její bývalý muž, podsaditý, zarudlý v obličeji, v drahé bundě, kterou Věra poznala na první pohled. Sama mu ji loni vybrala ve výprodeji. Vedle něj seděla jeho matka, Blanka Pražáková. Tchyně. Žena s věčně pokřivenými rty, zvyklá dostat všechno, po čem zatoužila, protože se uměla smát hlasitěji než ostatní a plakat ještě hlasitěji.
„Tak co, Věruško,“ zanotovala Blanka Pražáková a upravila si brož u límce, „už sis dost vytrpěla? Za chvíli to skončí a budeš volná jako ptáček. Jenže ptáčci bez hnízda občas zmrznou.“
Věra Moravecová neodpověděla. Prsty přejížděla po rohu desek a pod kůží cítila vrstvy papíru. Spoustu papíru. Tři roky příprav. Pět let manželství. Jeden rodinný dům.
Do síně vešla soudkyně, starší žena s tváří unavené sovy, a všichni se zvedli. Věra vstala jako poslední, protože ji nohy sotva poslouchaly. Nikdy nepatřila k odvážným. Ve škole ji přehlíželi učitelé, na vysoké spolužáci, v práci nadřízení. Vedla evidenci zesnulých v pohřební službě Věčný klid a už dávno si zvykla, že její hlas pro nikoho nic neznamená. Mrtví ji alespoň nepřerušovali.
Dnes ale mluvit musela.
Soudkyně začala předčítat rozhodnutí. Jednotlivé věty se táhly síní jako hustá kaše: „Žalobní návrh Blanky Pražákové se zčásti uznává… určuje se vlastnické právo k jedné polovině obytného domu… vzhledem k tomu, že majetek byl nabyt v době trvání manželství a spadá do společného jmění…“
Blanka Pražáková se neudržela. Zaklonila hlavu a rozchechtala se. Nebyl to ženský smích, spíš krákání, hluboké, vítězné a dravé. Zdálo se, jako by se celá soudní síň otřásla.
„Půlka domu je naše, kupovalo se to za manželství!“ vykřikla a plácla se dlaní do stehna. „Slyšíš, Věro? Polovina! Co je od jednoho klíče, je i od druhého! Nechtěli jste se rozdělit slušně, tak se budeme dělit podle zákona!“
Marek Krejčí se spokojeně usmál a poklepal matku po rameni. Justiční stráž si unaveně vyměnila pohled. Soudkyně udeřila kladívkem.
„V soudní síni bude klid!“
Jenže Blanku Pražákovou už nebylo snadné zastavit. Smála se dál, cenila zuby se zlatými korunkami a Věra na ty korunky hleděla bez mrknutí. Pět let poslouchala tenhle smích. Když tchyně poprvé vtrhla bez zaklepání do jejich ložnice. Když prohlásila, že Věra nemůže mít děti, ačkoli problém byl u Marka, jenže jeho matka tomu odmítala uvěřit. Když ji vyhodila v mrazu ven jen v tenké halence a její muž stál ve dveřích a neřekl jediné slovo.
Smích utichl teprve ve chvíli, kdy Věra otevřela své desky.
Udělala to pomalu, bez jediného spěšného pohybu. Kovový zámeček povolil a jeho cvaknutí se v tichu rozlehlo skoro jako výstřel. Blanka Pražáková se přestala smát, ale úsměv jí zůstal na tváři přilepený, strnulý a nepřirozeně napjatý jako gumová maska.