„Vaše ctihodnosti,“ ozvala se Věra Moravecová.
Mluvila tiše, skoro nevýrazně, přesto se v soudní síni najednou dalo zachytit každé její slovo.
„Žádám soud, aby upřesnil, co přesně je v tomto případě míněno slovem polovina.“
Soudkyně lehce pozvedla obočí.
„Má žalovaná k věci nové skutečnosti?“
„Ano.“ Věra Moravecová se zvedla ze židle a klidným krokem přešla ke stolu soudkyně. „Mám důkazy, že podíl, který jsem vložila do společného majetku, není hmotný v běžném slova smyslu.“
Advokát Blanky Pražákové, mladý načančaný muž s dokonale uvázanou kravatou, pohrdavě odfrkl.
„Vaše ctihodnosti, žalovaná se pokouší soud zmást. Jde jen o snahu celé řízení protahovat.“
„To posoudíme,“ pronesla soudkyně a převzala od Věry Moravecové první listinu. „Co držím v ruce?“
„Výpisy z účtu za poslední tři roky,“ odpověděla Věra. „Je z nich patrné, že Blanka Pražáková do stavby domu nevložila ani jedinou korunu. Veškeré peníze pocházely ode mě a od Marka Krejčího. Jenže je tu jeden podstatný detail. Těch pět set tisíc korun, které měla moje tchyně údajně darovat, jsou prostředky odcizené z pokladny jejího bývalého zaměstnavatele. Tady je kopie oznámení od někdejšího ředitele.“
Úsměv Blanky Pražákové zmizel. Barva z její tváře se vytratila tak rychle, až působila popelavě.
„Lže!“ vyjekla. „Je to pomluva!“
Věra Moravecová už ale sahala pro další věc. Vytáhla průhledný zatavený sáček. Uvnitř ležel kus koláče, jehož povrch hyzdily zelené skvrny plísně.
„Toto,“ řekla, „je pozůstatek naší poslední společné večeře. Bylo třiadvacátého prosince. Višňový koláč. Blanka Pražáková ho upekla vlastníma rukama a tehdy mi řekla: ‚Usmíříme se, Věruško, Nový rok oslavíme spolu.‘“
Otočila se k tchyni.
„Věděla jste, že mám na višně těžkou alergii? Anafylaktický šok. Stačí mi jediné sousto.“
„To není pravda,“ vydechl Marek Krejčí. „Ty jsi jen vždycky dělala drahoty…“
„Laboratorní rozbor.“ Věra položila před soudkyni list opatřený razítkem. „V koláči byl arzen. Samotná dávka by nejspíš nebyla smrtelná. V kombinaci s mojí alergií by ale stačila. Do hodiny po večeři bych byla mrtvá. A vy byste získali celý dům bez dělení.“
Na sál dopadlo ticho tak těžké, jako by zhoustl vzduch. Soudkyně pomalu přejížděla očima po dokumentu a znovu si četla jednotlivé řádky.
Blanka Pražáková prudce vyskočila.
„To je nastražené! Sama to tam nasypala! Marku, řekni něco!“
Marek Krejčí otevřel ústa, ale žádný hlas z nich nevyšel. Vzápětí je zase zavřel. Díval se na Věru a v jeho očích se poprvé po mnoha letech objevil strach.
Věra vytáhla třetí důkaz. Drobnou flashku ve stříbrném pouzdře.
„Na tomhle nosiči jsou nahrávky rozhovorů, které můj manžel vedl se svou matkou. Mluvili o tom, jak mě dostat z domu. Jak ze mě udělat nesvéprávnou. Jak zfalšovat můj podpis na plné moci. Zvlášť doporučuji záznam z desátého června, kde Marek Krejčí říká: ‚Je jako nábytek, mami. A nábytek se dá vynést.‘“
Marek prudce vstal, až za ním spadla židle.
„To je nelegální nahrávka!“
„V mém vlastním bytě legální,“ odpověděla Věra klidně. „Oba jsem vás upozornila, že si vedu zvukový deník. Jen jste se tomu smáli.“
Soudkyně zvedla ruku a přerušila narůstající šum.
„Vyhlašuji patnáctiminutovou přestávku. Účastníci řízení zůstanou v soudní síni.“
Jakmile se justiční stráž na okamžik otočila, Blanka Pražáková se na Věru vrhla. Popadla ji za loket a nehty se jí zaryly do látky kabátu.