„Stejně nic nedokážeš,“ zasyčela jí Blanka Pražáková do obličeje. „Chudinko. Sukni máš od stánku, kabelku z loňska. I tvoje matka umřela v pronajaté garsonce. Nikdy ti nic nepatřilo a nikdy nebude. Zato mně ano. Půlka. Rozumíš?“
Věra Moravecová sklopila oči k její ruce. K prstům obtěžkaným prsteny. Ke zlatým korunkám, které se jí zableskly mezi rty.
„Máte pravdu, paní Pražáková,“ pronesla tiše. „Polovina domu je vaše.“
Blanka ztuhla. Tak snadné vítězství nečekala.
„Jenže jste nikdy neřekla, která polovina to má být,“ pokračovala Věra klidněji, než se v té chvíli zdálo možné. „Já nekupovala metry čtvereční. Koupila jsem časovou vrstvu.“
Z desek pomalu, téměř obřadně vytáhla poslední list. Nebyla to listina pro soud. Spíš nákres. Stará zažloutlá pauza, po níž se táhly čáry, jež nedržely rovinu. Uprostřed byl zakreslen obdélník domu a přes něj se vlnila linka, u níž stálo ozdobným písmem: „Oddělovač podstat.“
„Můj dědeček,“ řekla Věra, „byl architekt. Ale ne obyčejný. Nestavěl jen domy. Stavěl i jejich stíny. Do základů toho domu vložil zařízení, o kterém neměl tušení ani člověk, který si stavbu objednal. Ten dům se umí rozdělit. Ne podle plochy. Podle času.“
Blanka Pražáková couvla. Podpatek jí narazil do nohy lavice.
„Blouzníš.“
„Ověříme si to?“ Věra zvedla list tak, aby na něj dopadlo světlo z vysokého okna. „Ta část, kterou vám soudním rozhodnutím přiznal, neleží v prostoru. Nachází se v minulosti. Přesně ve třiadvacet hodin patnáct minut, čtrnáctého listopadu loňského roku.“
Pak se obrátila k Marku Krejčímu.
„Vzpomínáš si na ten večer? Řekl jsi: ‚Vyhoď ji ven, překáží.‘ A paní Pražáková to udělala. Shodila mě ze zápraží. Zlomila jsem si dvě žebra a zůstala ležet v závěji. Dívala jsem se, jak za sebou zavíráte dveře.“
Marek zbledl tak prudce, jako by mu někdo vypustil krev z tváře.
„To byl poslední den, kdy jsem byla živá,“ dodala Věra sotva slyšitelně. „Myslím doopravdy živá. Potom jsem v dědečkově staré truhle našla plány. A pochopila jsem, že existuje cesta zpátky. Ne do domu. Do práva být.“
A tehdy se to stalo.
Přímo uprostřed soudní síně, před očima zkoprnělé justiční stráže, začala noha Blanky Pražákové ztrácet barvu. Nebledla jako člověk, jemuž se udělalo mdlo. Řídla. Stávala se průsvitnou jako sklo, skrz které bylo vidět na prkna podlahy. Blanka vykřikla, škubla sebou, jenže její pravá ruka se už rozpouštěla ve vzduchu. Nejdřív prsty, pak dlaň, zápěstí, loket. Prsteny spadly na zem a kovově zacinkaly.
„Co jsi provedla?!“ zařval Marek a vrhl se k Věře.
Chtěl ji chytit pod krkem, ale jeho dlaně prošly jejím ramenem, jako by sahal do páry. Ztratil rovnováhu, klopýtl a dopadl na kolena.
Věra stála bez hnutí. V celém rozpadajícím se prostoru byla jediným pevným bodem.
„Já neprovedla nic,“ řekla. „Jen jsem potvrdila váš vlastní požadavek. Blanka Pražáková chtěla polovinu. Dostala ji. Přesně tu polovinu, v níž stojí čtrnáctého listopadu ve třiadvacet patnáct na zápraží a křičí za mnou první slova svého rozsudku: ‚Vyhoď ji.‘“