„…do sněhu.“ A právě to bude vykřikovat pořád dokola. Navždy. V té časové smyčce totiž neexistují žádné dveře ven.
Blanka Pražáková se pokusila vydat ze sebe výkřik, jenže ústa se jí už rozplývala. Poslední, co soudní síň spatřila, byly její oči — vytřeštěné, naplněné hrůzou tak hlubokou, že by se nehodila ani na hřbitov. Pak zmizela úplně. Zůstal po ní pouze zvuk. Opožděný, zadrhnutý, zaseknutý jako gramofonová deska, v níž uvízla jehla.
Smích.
Ten samý chechot, kterým to všechno začalo. Jenže teď nepřicházel odnikud a odevšad zároveň, točil se v kruhu, bez začátku, bez konce: „Polovina domu je naše, kupovalo se to v manželství! Polovina domu je naše, kupovalo se to v manželství! Polovina…“
Soudkyni vypadlo kladívko z ruky. Soudní zřízenec se roztřeseně pokřižoval.
Věra Moravecová klidně sesbírala listiny, vložila je zpátky do desek a zapnula kovový zámek. Na Marka Krejčího se ani nepodívala. Seděl na podlaze, třásl se a zíral na vlastní prsty, které také začínaly ztrácet barvu.
„Neměla jsi na to právo,“ dostal ze sebe sípavě.
„Měla,“ odpověděla Věra Moravecová tiše. „Ty sám jsi podepsal smír, ve kterém stojí, že strany uznávají rozdělení majetku podle rozhodnutí soudu. Rozhodnutí padlo. Všechno proběhlo podle zákona.“
Otočila se a zamířila ke dveřím. Její kroky se rozléhaly chodbou dutě a jasně. Marek Krejčí se pokusil zvednout, jenže nohy už ho neposlouchaly. Rozplývaly se, měnily v šedavou mlhu. A on cítil, jak ho cosi vtahuje do stejné pasti, kde bude jeho matka navěky opakovat jedinou větu.
Věra Moravecová vyšla na schody před budovou. Byl prosinec, stmívalo se a pouliční lampy se rozsvěcely jedna po druhé. Sníh padal ve velkých, měkkých vločkách. Zhluboka se nadechla ledového vzduchu a poprvé po pěti letech měla pocit, že se jí plíce opravdu naplnily.
Taxi dorazilo za tři minuty.
„Kam to bude?“ zeptal se řidič, aniž zvedl oči od navigace.
„Kroměříž, Sosnová ulice, číslo sedm,“ řekla.
„To je ten dům s prasklinou na fasádě?“
„Už bez praskliny,“ odpověděla a usmála se.
Chata ji přivítala tichem. Věra vešla do obývacího pokoje, svlékla kabát a pověsila ho na háček. Stěna, kterou dřív od podlahy až ke stropu rozřezávala křivá trhlina, teď působila hladce a celistvě. Žádná stopa po dělení. Žádné „poloviny“.
Přešla do kuchyně a zapnula konvici. V zrcadle nad dřezem se odrážela jen ona sama. Sama. Bez Marka Krejčího, bez Blanky Pražákové, bez cizích hlasů, které jí roky zabíraly prostor i vzduch.
Přistoupila k oknu. Za sklem se snášel sníh a pomalu přikrýval šlépěje vedoucí od branky ke schodům. Její šlépěje. Pouze její.
Postavila hrnek na stůl a náhle si všimla své ruky. Byla pevná, hmotná, skutečná. Strach, že se sama promění v průsvitný stín, zmizel. Průhlednými se stali jiní.
Otázka, s kým se má dělit, ztratila význam. Nebylo už s kým.
A tak zůstávala jen ta hlavní: co je děsivější — přijít u soudu o polovinu majetku, nebo navždy uvíznout v jediné minutě vlastního vítězství, aniž člověk pochopí, že ten triumf je ve skutečnosti peklo?
Věra Moravecová dopila čaj, zhasla a šla si lehnout. Poprvé po mnoha letech byla v celém domě sama.
A nebyla to samota.
Byla to svoboda.