„Buď ten souhlas podepíšeš ještě dnes, nebo si konečně přestaneme nalhávat, že jsme rodina,“ pronesl Radek Kratochvíl a položil na kuchyňský stůl modrou složku.
Hana Navrátilová se k němu hned neotočila. Doplachovala pánev a tvrdohlavě drhla připálené zbytky brambor, přestože jí bylo jasné, že o brambory už dávno nejde.
„Souhlas s čím?“
„S prodejem bytu. Vždyť jsem ti to vysvětloval.“
„Vysvětloval?“ Hana zavřela kohoutek. „Radku, zamumlal jsi něco o nějaké možnosti za městem a o tom, že by se všem ulevilo. Myslela jsem, že jen tak sníš nahlas. A ty sis mezitím založil složku.“
„Nepřekrucuj to. Realitní makléř říkal, že teď je po podobných bytech poptávka.“
„A ten makléř ví, že tenhle byt mi zůstal po tátovi?“
„Co na tom záleží, po kom zůstal? Jsme manželé sedm let.“
„Záleží na tom hodně. Táta ho odkázal mně. Ne tvému realitnímu makléři, ne tvojí matce a už vůbec ne tvému dospělému synovi s jeho dluhy.“
Radek hlučně vydechl nosem.
„Zase do toho taháš Martina.“
„A koho do toho mám tahat, když jsi mu včera do telefonu říkal: ‚Vydrž, brzo vyřešíme to bydlení‘?“
„Ty mě posloucháš?“
„Bydlím tady. Zatím.“
Vtom se ozval zvonek. Radek se rozzářil skoro jako školák, kterého právě vysvobodili z ředitelny.
„To bude máma. Prosím tě, bez scén.“
„Scéna je, když někdo křičí bez důvodu. Můj důvod právě přišel s klíči od tvojí matky.“
Helena Váleková vstoupila do předsíně v péřové bundě barvy mokrého písku, v jedné ruce kostkovanou tašku a v druhé igelitku s řízky.
„Dobrý den, Hano. Radku, přinesla jsem ti něco domácího, vždyť jsi úplně pohubl. Chlap dlouho nevydrží jen na těch jejích salátech.“
„Včera jsem mu vařila knedlíky,“ podotkla Hana.
„Kupované?“ Helena si sundala čepici. „No právě, o tom mluvím.“
„Mami, teď ne,“ vzal jí Radek tašku z ruky. „Něco řešíme.“
„Proto jsem taky přišla. Je potřeba rozhodnout, a ne se v tom pořád patlat.“
„V čem se patlat, paní Váleková?“
„Nechytejte mě za slovíčka. Situace je jasná. Máte dvoupokojový byt, starý dům, páté patro bez výtahu. Já mám tlak, Radka bolí záda a Martin má dluh. V Malinově je na prodej dům. Místo by se tam našlo pro všechny.“
„Pro všechny znamená pro koho přesně?“
„Pro nás tři. A kdyby Martina úplně přitlačilo ke zdi, tak na čas i pro něj.“
Hana si pomalu osušila ruce do utěrky.
„Radku, nějak jsi mi zapomněl říct, že s domem pořizuju i ubytovnu pro tvoje příbuzné.“
„Nikdo neříká příbuzné. Martin je můj syn.“
„Je mu jednatřicet.“
„Syn zůstane pro otce synem vždycky.“
„A otec zůstane pro dceru otcem. Proto se jeho byt nemění v dobročinnou pokladnu.“
Helena Váleková se posadila na stoličku s takovou samozřejmostí, jako by seděla u sebe doma.
„Hano, jste už rozumná žena, měla byste chápat, že ve stáří je člověku samotnému těžko. Dům, to je vzduch, zahrada, vlastní okurky.“
„Okurky se dají koupit na trhu.“
„Vy všechno přepočítáváte na peníze.“
„Ne. To vy jste přišla přeměřovat můj život na metry čtvereční.“
V tu chvíli Hana pochopila, že ji nikdo nezve do nového života. Jen ji opatrně vyškrtávají z toho starého.
„Hani,“ změnil Radek hlas. Najednou zněl měkce, skoro prosebně. „Nejsem tvůj nepřítel. Podívej se na to střízlivě. Ten byt má slušnou hodnotu. Koupíme dům, máma bude mít pokoj, my ložnici, Martinovi pomůžeme splatit úroky. On to pak vrátí.“
„Kdo? Martin? Ten samý Martin, který už druhým rokem skoro rozjíždí pneuservis?“
„Udělalo se mu pár chyb.“
„On si lehl a požádal o polštář z mého dědictví.“
„Jsi krutá.“
„Ne. Jsem přesná. Krutost je přivést si matku do cizího bytu a společně přemlouvat majitelku, aby o něj přišla.“
Helena přimhouřila oči.
„Majitelku. To je ale krásné slovo. Když tu můj syn dělal opravy, nekřičela jste, že je cizí.“
„Opravy? Dvakrát podržel štafle a jednou vybral tapety, které pak sám nesnášel.“
„Je to muž, nemusí se plazit po zemi s hadrem.“
„Ale běhat po realitkách zřejmě musí?“
Radek praštil dlaní do složky.
„Dost! Už mám po krk tvého jedovatého tónu. Sedm let tady žiju jako nájemník. Pořád dokola: můj byt, můj otec, moje zdi. Víš, jak je to ponižující?“
„A pokoušet se prodat něco, co ti nepatří, je povznášející?“
„Jsme manželé!“
„Manželé se ptají. Nepřivádějí si nátlakovou skupinu s řízky.“
Helena Váleková vstala.
„Radku, říkala jsem ti to. Ona tě nemiluje. Žena, která miluje, nenechá vlastního muže stát na prahu.“
„Nenechávám ho na prahu. Držím se faktů. Trvalé bydliště má u vás. Podíl v tomhle bytě nemá. Jeho synovi nic nedlužím. A vám mimochodem také ne.“
„Mně?“ Helena se chytila za prsa. „Jsem matka tvého manžela.“
„Gratuluji. Vlastnické právo z toho nevzniká.“
„Tak takhle? A kde mám podle vás bydlet?“