„Svůj pokoj jsem přenechala Monice Červenýové. Má dvě děti a hypotéku.“
„Tak ať se tedy o vás postará Monika.“
„U nich se sotva hnout.“
„U mě se taky přestalo dát dýchat ve chvíli, kdy jste si do chodby odložila tašku údajně jen na pár týdnů. Od té doby uběhly čtyři měsíce.“
„Chcete říct, že vám překážím?“
„Ano.“
Radek Kratochvíl se k ní prudce otočil.
„Hano!“
„Copak? Poprvé jsem odpověděla bez poklonkování? Tak poslouchej dál. Tvoje matka mi přerovnává police, vyhodila mi kávu, protože podle ní ‚žena po padesátce takový hnus pít nemá‘, volá ti do práce a stěžuje si, že ti málo často peru košile. A teď se tady ještě baví o prodeji mého bytu. Takže ano, překáží.“
Helena Váleková zbledla vzteky.
„Nevděčnice. Já to s vámi myslím dobře.“
„Dobro, které končí převodem nemovitosti, mi nevyhovuje.“
Večer seděli u stolu ve třech. V míse byla polévka, vedle ležel tmavý chléb, otevřená sklenice nakládaných okurek a také ta složka, kterou Radek schválně neuklidil. Hana na ni hleděla a napadlo ji, že zrada nevypadá vždycky jako milenka v krajkovém prádle. Někdy má podobu vytištěného půdorysu domu.
„Radku, dej tu složku pryč.“
„Nedám. Ať tu zůstane. Třeba si na tu myšlenku začneš zvykat.“
„Spíš si zvyknu na představu rozvodu.“
Lžíce Heleny Válekové cinkla o talíř.
„To mělo být vydírání?“
„Ne. Upozornění.“
„V našem věku se rozvodem nevyhrožuje,“ prohlásila tchyně. „Ženy po padesátce už si nevybírají. Ty jsou rády, když si někdo vybere je.“
„Paní Váleková, vaše statistiky jsou stejně zastaralé jako váš způsob mluvy.“
„Slyšíš ji, Radku? Je drzá.“
„Slyším, mami.“
„A proč nic neřekneš?“
„Co mám říct?“
„Řekni jí, že nemá pravdu!“
Hana se krátce pousmála.
„Neřekne. Čeká, kdo vyhraje, aby se mohl postavit na správnou stranu.“
Radek odsunul talíř.
„Teď jsi mě opravdu ponížila.“
„Ne. Jen jsem popsala tvůj postoj.“
„Tak dost,“ zvedl se. „Máma zůstává. Byt nabídneme k prodeji. Jestli jsi proti, jsi proti mojí rodině.“
„A jestli ty prodáváš můj byt, jsi proti mně.“
„Nedělej z toho divadlo.“
„Nedělám. Jen přesně pojmenovávám situaci.“
Rozvod se v Haně začal rodit v okamžiku, kdy Radek nazval její dědictví „jejich společným řešením“.
Druhý den dorazila Veronika Moravecová, Hanina dcera. Vpadla do kuchyně v krátké bundě, v ruce igelitku z lékárny a v očích měla víc nevyspání než trpělivosti.
„Mami, po telefonu jsi zněla, jako by tě tu drželi jako rukojmí i s rychlovarnou konvicí. Co se děje?“
„Radek chce prodat byt.“
„Promiň, jaký byt?“
„Tenhle.“
Veronika se pomalu otočila k otčímovi.
„To myslíte vážně?“
„Veroniko, nepleť se do toho. Jsme dospělí.“
„Je mi osmadvacet. Pracuju jako lékařka na obvodě a každý den dospělým lidem vysvětluju, že zelená dezinfekce nespraví zlomeninu. Takže tuhle větu si nechte.“
Helena Váleková si odfrkla.
„Matka si postěžovala a dcera přiběhla. Rodinný krizový štáb.“
„Ne, Radkova babičko. Tohle není štáb. Spíš hygienická kontrola.“
„Dávejte si pozor na jazyk.“
„Dávám. Proto mluvím ještě slušně. Vy jste darovala svůj pokoj dceři, nastěhovala jste se k mojí mámě a teď chcete prodat její byt, aby se ulevilo vašemu vnukovi. To není rodina. To je finanční pyramida s polévkou.“
Radek zrudl.
„Martin Švec se dostal do maléru.“
„Dostal se do úvěru. To jsou dvě různé diagnózy.“
„Ty o tom nic nevíš.“
„Vím dost. Jestli se dospělý chlap zachraňuje bytem ženy, která mu není matkou, manželkou ani bankou, tak se nezachraňuje. Jenom krade cizíma rukama.“
Hana tiše zasáhla:
„Veroniko, stačí.“
„Ne, mami. Ty říkáš ‚stačí‘ pořád. Když Radkova matka vlezla do tvé ložnice a přerovnala ti léky, taky stačilo. Když si Radek vzal tvoji prémii na opravu svého auta, taky stačilo. Když mu po nocích volala bývalá žena a on chodil telefonovat na schodiště, zase stačilo. Jenže teď už došli až k bytu. A tady žádné stačí nebude.“
Radek se ostře podíval na Hanu.
„Ty své dceři vykládáš všechno?“
„Ne všechno. Ona si spoustu věcí všimne sama.“
Helena Váleková se najednou narovnala.
„No vida! Bývalá žena. Markéta Planýová byla aspoň normální. Ne jako vy, Hano. Ta chápala, že muž je hlava rodiny.“
„Proto se s ním rozvedla?“
„Za to si mohla sama.“
„Samozřejmě. U vás můžou za všechno ženy, kromě těch, které vám odevzdají klíče.“
Veronika si přisunula židli k matce.
„Mami, kde máš doklady k bytu?“
„Ve skříni.“
„Od dneška budou buď v bankovní schránce, nebo u mě.“
„Přeháníš,“ procedil Radek.
„Ne. Přehnali jste to vy, když jste tu složku přinesli na kuchyňský stůl.“
Hana se zadívala na stěny bytu, který zdědila po otci, a poprvé po dlouhé době si dovolila jasně připustit, že ve vlastním domově už nebude hrát roli dočasné hospodyně.