O dva dny později narazila Hana v Radkově telefonu na zprávy. Nebylo v tom žádné slídivé pátrání. Mobil ležel na stole s rozsvíceným displejem a oznámení od Markéty Planýové vyskočilo přes půl obrazovky: „Už kývla, nebo se pořád cuká? Martin nemá z čeho čekat.“
Hana telefon zvedla.
„Radku, pojď sem.“
Vyšel z koupelny, kolem krku ručník.
„Co je?“
„Kdo se tady podle vás cuká?“
Tvář mu rázem znehybněla.
„Ty mi zase lezeš do mobilu?“
„Ne. Ležel odemčený. Stejně jako tvoje plány.“
„To není tak, jak si myslíš.“
„Výborně. Tak mi řekni, co si myslím.“
„Markéta má strach o syna. Řekl jsem jí jenom, že o prodeji uvažujeme.“
„My?“
„Doufal jsem, že to pochopíš.“
„Řekl jsi jí, že jsem souhlasila?“
„Řekl jsem, že v zásadě nejsi proti.“
„V zásadě jsem připravená zavolat policii, jestli v tom budete pokračovat. To jí vyřiď taky.“
Ze svého pokoje se objevila Helena Váleková.
„Co se zase děje?“
„Váš syn prodával mojí bývalé ženě můj souhlas dopředu.“
„Markéta je Martinova matka. Má právo vědět, na čem je.“
„Má právo vědět jediné. Můj byt není položka v jejich rodinném rozpočtu.“
Radek vztekle mrštil ručníkem na židli.
„Ty vůbec nechápeš, pod jakým jsme tlakem. Martin dluží lidem.“
„Jakým lidem?“
„Na tom nezáleží.“
„Záleží. Banka? Nebankovní půjčky? Soukromníci?“
„Jsou tam úroky.“
„Je tam hloupost. A ty kvůli jeho hlouposti chceš zatížit můj domov.“
„Náš domov.“
„Ještě jednou řekneš ‚náš‘ a přespíš před domem. Aspoň líp pochopíš rozdíl.“
Radek k ní udělal krok, až stál nepříjemně blízko.
„Ty ses změnila. Jsi jako cizí.“
„Ne. Jen jsem přestala být pohodlná. To si pleteš.“
Večer dorazila Markéta Planýová osobně. Měla šedý kabát, nenalíčený obličej, pod paží desky a výraz ženy, která už také nechce vypadat jako hlupačka.
„Hano? Mohla bych s vámi na pět minut?“
„Dneska je u nás zřejmě den složek. Pojďte dál.“
Radek vyskočil ze židle.
„Markéto, proč jsi přišla?“
„Pro pravdu. Tvrdil jsi mi, že Hana s prodejem bytu souhlasí, jen se handrkuje kolem formalit. A Martinovi jsi řekl, že peníze budou do konce měsíce. Vzala jsem si malou půjčku, abych mu zalepila prodlení, protože jsem ti uvěřila.“
Helena zalapala po dechu.
„Markétko, ne před Hanou.“
„Právě před Hanou. Protože mám dojem, že jste z ní tady udělali peněženku.“
Hana se mlčky dívala na Radka.
„Řekl vám, že ten byt jsem zdědila já?“
Markéta na okamžik zavřela oči.
„Ne. Řekl, že je společný.“
„Radku?“
„Nechtěl jsem to zbytečně komplikovat.“
„Ty jsi to zjednodušil až ke krádeži.“
„Už toho mám dost!“ vybuchl. „Všichni jste proti mně. Matka nemá kde bydlet, syn se topí v dluzích, bývalá na mě tlačí a žena se staví jako zeď. Všechno táhnu sám!“
Markéta se chladně pousmála.
„Ty nic netáhneš. Ty to jen přehazuješ. Martina na mě. Byt na Hanu. Soucit na matku. Vinu na všechny kolem. Sobě necháváš jedině roli ubohého chlapa, kterému všichni ubližují.“
Helena vykřikla:
„Takhle s ním mluvit nebudeš!“
„Budu,“ odpověděla Markéta klidně. „Deset let jsem mlčela. Myslela jsem si, že je slabý, ale hodný. Teď už vím, že slabost bez svědomí je zatraceně drahá věc. A platí ji pořád dokola ženy.“
Hana pronesla tiše:
„Radku, sbal si věci.“
„Cože?“
„Slyšel jsi.“
„Vyhazuješ mě kvůli jednomu rozhovoru?“
„Kvůli systému.“
„Jsem tvůj manžel!“
„Zatím. Žádost o rozvod podám zítra.“
Helena nevěřícně zakroutila hlavou.
„Ženská po padesátce sama, to je smutný pohled.“
„Ženská po padesátce s vlastním bytem a zamčenými dveřmi je naopak pohled vzácný. A překvapivě svěží.“
Veronika, která stála ve dveřích, to už nevydržela.
„Mami, jsem na tebe pyšná. Ale tu větu ti ukradnu.“
Nejtěžší zrada nekřičí. Jen tiše šustí papíry na kuchyňském stole.
Druhý den ráno šla Hana za právničkou. Ta ji vyslechla bez zbytečného dojetí, kladla věcné otázky a velmi rychle ji stáhla z mlhavého prostoru rodinné morálky na pevnou půdu zákona.
„Dědictví se při rozvodu nedělí. Manžel má v bytě trvalý pobyt?“
„Ne.“
„Tchyně?“
„Také ne.“
„Podepisovala jste někomu plnou moc?“
„Ne.“
„Pak jim písemně oznamte, že se mají vystěhovat. Zámek vyměňte až poté, co si odnesou věci. A pro vlastní klid si nechte ověřit list vlastnictví na katastru.“
„Stydím se, že to došlo až sem.“
„Stydět by se měli ti, kdo si přišli pro cizí majetek. Vy jen zavíráte dveře.“
Ukázalo se, že zavřít dveře je těžší než o tom mluvit. Radek chodil po bytě beze slova a skládal do tašky košile, nabíječky, holicí strojek i starý hrnek s nápisem „Král“. Helena seděla okázale na stoličce a plakala tak, aby to nikdo nemohl přehlédnout.
„Hano,“ ozvala se najednou. V jejím hlase už nebyla ta dřívější tvrdost. „Nemohla bych tu zůstat ještě týden? Monika Červenýová mi nezvedá telefon. Opravdu nemám kam jít.“
Hana zůstala stát u skříně.
„Ne.“
„Ani na týden?“
„Zvlášť ne na týden.“