„Okamžitě dejte ruce pryč od mého prádla. Hned.“
Řekla jsem to tak ostře, až mě samotnou zarazil chladný tón, který jsem ve svém hlase dřív neslýchala. Stála jsem ve dveřích ložnice, v jedné ruce igelitku z lékárny, a dívala se, jak se Marie Dvořáková, moje tchyně, přehrabuje v mé komodě s jistotou člověka, kterému to tu patří. Jako bych v tom bytě byla jen dočasně trpěná návštěva.
„No výborně, už zase,“ utrousila, aniž se otočila. „Normální snacha by poděkovala. Máš to tu naházené páté přes deváté. Ponožky u tílek, kalhotky mezi tričky. Tomáš ráno půl hodiny hledal čistý rolák. Tomu říkáš domácnost?“
„Je to moje zásuvka. Moje věci. A moje ložnice.“
Teprve potom se ke mně obrátila. Mezi dvěma prsty držela moji podprsenku a tvářila se, jako by z podlahy zvedla něco odporného.
„Nedělej z toho divadlo. Nejsem u cizích. Jsem u svého syna.“
„U svého syna jste bývala před jeho svatbou. Tohle je byt, který platím já. Vraťte to na místo.“
„Panebože, tolik vznešenosti. Ona platí. Kdyby nebylo mého syna, už dávno by ses tu zhroutila mezi prací a hypotékou. Kdo ti vůbec drží rodinu pohromadě? Kdo snáší tvoji povahu?“
Přistoupila jsem k ní a prádlo jí vzala. Klidně, pečlivě, ale dost jasně na to, aby pochopila, že při dalším kroku ji bez dlouhého vysvětlování vyprovodím. Přimhouřila oči.
„Hned je vidět, že tě matka neuměla vychovat,“ procedila. „Starší člověk se má ctít, ne mu rvát věci z ruky.“
„Starší člověk se nehrabe v cizím spodním prádle.“
„Cizím? Tak daleko už jsme? Tomáš měl pravdu, když říkal, že jsi poslední dobou neuvěřitelně drzá.“
„Klíče, Marie Dvořáková.“
„Co prosím?“
„Klíče od bytu položte na noční stolek. Teď.“
Ustoupila o půl kroku, jako by nevěřila, že si to někdo dovolil říct právě jí.
„Uvědomuješ si vůbec, s kým mluvíš?“
„Velmi dobře. S člověkem, který si odemyká vlastním klíčem bez zazvonění, kontroluje hrnce, očichává ručníky v koupelně a říká tomu pomoc. Klíče. A domů.“
„Tomášovi to všechno povím.“
„To rozhodně udělejte. A přidejte, že vám dnes po dvou letech někdo konečně řekl pravdu.“
Hodila svazek na stolek tak prudce, až kovový kroužek narazil do dřeva.
„Blázen. Hysterka. Přesně proto nemáte děti. V domě, kde ženská umí jen poroučet, se nic dobrého neuchytí.“
Pomalu jsem klíče zvedla, zasunula je do kapsy županu a otevřela vchodové dveře.
„Na shledanou.“
„Ještě přilezeš prosit o smíření.“
„O tom silně pochybuji.“
Odešla bez rozloučení, s výrazem uražené panovnice. Zavřela jsem za ní a poprvé mě nezaplavil ten známý stud. Zůstala jen zlost. Čistá, ledová, dávno nahromaděná.
Večer se Tomáš vrátil už rozběsněný. Sotva vešel, mrštil bundou na lavici a ani si nezul boty.
„Co sis to dovolila? Máma brečí už dvě hodiny. Tlak má skoro dvě stě. Nestačilo ti být sprostá? Musela jsi jí ještě sebrat klíče?“
„Musela. A taky jsem to udělala.“
„Dochází ti vůbec, že to myslela dobře?“
„Dobře pro koho? Pro sebe? Pro tebe? Nebo pro mě, když mi leze do skříně?“
„Chtěla pomoct.“
„Tomáši, pomoc je něco, o co člověk požádá. Ne že někdo vejde do bytu, když majitel není doma, a začne dělat inventuru spodního prádla.“
Zle se uchechtl, nalil si vodu, ale sklenici nechal netknutou.
„Ty všechno překroutíš. Normální matka má starost o syna, o domácnost, o rodinu.“
„Normální matka žije svůj vlastní život. A nechodí do cizího bytu jako kontrola z hygieny.“
„Cizího? A jsme zase u toho. Tobě jde jen o to mi pořád předhazovat, kdo z nás nosí domů víc peněz.“