„Ne. Jde mi jen o to, abych se ve vlastní ložnici necítila jako nájemnice na zkušební dobu.“
„Víš co?“ sevřel rty. „Ty ses nějak změnila. Jsi… těžká. Dřív s tebou bylo snazší mluvit.“
„Dřív jsem hlavně držela pusu. To ti vyhovovalo víc.“
Práskl sklenicí o kuchyňskou desku, až voda uvnitř nadskočila.
„Dost. Tímhle končíme. Zítra zavoláš mámě a omluvíš se jí.“
„Zítra zavolám zámečníka a nechám vyměnit zámek.“
„Tobě přeskočilo?“
„Nepřeskočilo. A jestli se potom u tvojí matky znovu objeví klíč od našeho bytu, odejdeš odsud spolu s ní. Říkám to předem, aby ses pak netvářil překvapeně.“
Ztichl. Přesně v tomhle bodě mu obvykle došly věty a nastupovala uraženost. Vyhovovalo mu mít domov, kde za něj dvě ženy vedou válku, rozhodují, přetahují se o prostor, a on se pak může tvářit jako nešťastník uvězněný mezi dvěma frontami. Pohodlná pozice. Ne manžel, spíš vyslanec cizích zájmů.
„Jednou toho budeš litovat,“ řekl už tišeji. „Ty prostě neumíš jednat normálně, lidsky.“
„A ty to umíš? Tak mi lidsky vysvětli, proč tvoje matka ví, ve kterém šuplíku mám spodní prádlo.“
Odešel spát do obýváku a zbytečně hlasitě rozkládal gauč, jako by stěhoval klavír. Já zůstala v ložnici, dívala se do stropu a nepřemýšlela ani tak o hádce jako o tom, jak podivně rychle se strach vytratí, když je člověk unavený z toho, že se pořád bojí.
Druhý den jsem zámek opravdu nechala vyměnit. Zámečník byl starší upovídaný chlap, voněl tabákem a studeným vzduchem z ulice.
„Víte,“ prohodil, když dotahoval poslední šroub, „většinou mě manželky volají po milenkách. Vy po tchyni. To se zas tak často nevidí.“
„Dneska už mě nepřekvapí skoro nic.“
„Hlavně, paní domácí, nedávejte kopie lidem, které je vám pak trapné vyhodit.“
„Tohle ponaučení už mám za sebou.“
Nový zámek cvakl tak čistě a uspokojivě, že jsem se málem rozesmála.
V sobotu jsem se rozhodla vyřídit i záležitost se skříní. V předsíni nám stál jejich svatební „dar“ — obrovská tmavá almara, těžká jako provinční výčitky svědomí. Dvířka naříkavě vrzala, jeden pant se uvolňoval a zevnitř šel pach naftalínu a cizí minulosti. Pokaždé, když se mi o ni zachytil rukáv, měla jsem chuť objednat stěhováky a nechat ten památník rodinného dohledu odvézt rovnou na skládku.
„Pojedeme vybrat novou,“ oznámila jsem ráno.
Tomáš po mně střelil opatrným pohledem.
„Teď? Proč tak najednou?“
„Protože už nechci bydlet vedle tohohle sarkofágu.“
„To je dárek od mámy.“
„Právě proto nastal ideální čas přestat ho uctívat jako svatý obrázek.“
V nábytkovém centru jsem si vybrala světlou vestavnou skříň s posuvnými dveřmi. Klidnou, jednoduchou, bez okázalostí, ale normální. Lidskou. Už jsem vyplňovala objednávku na dovoz, když se mi za zády ozval známý hlas:
„Tak takhle to je. Pěkně sis to zařídila.“
Otočila jsem se. Marie Dvořáková kráčela uličkou mezi vystavenými sestavami jako státní zástupkyně přicházející na výjezdní soud. Tvář měla ztuhlou, ústa stažená do tenké čárky. O pár kroků za ní se vlekl Tomáš a ani se nenamáhal předstírat, že s jejím příchodem nemá nic společného.
„Tys jí volal?“ zeptala jsem se. Nedívala jsem se na ni, ale na něj.
Uhnul očima.
„Nemám povinnost tajit před vlastní matkou, co vyvádíš.“
„Jistě. Tvoje samostatnost sahá přesně po první mámin telefonát.“
„Nevytáčej se,“ skočila do toho Marie Dvořáková. „Je pravda, že chceš vyhodit naši skříň?“
„Jestli je vaše, odvezte si ji. Naše nebyla nikdy.“
Rozhodila rukama a okamžitě vycítila publikum. Lidé v oddělení zpomalili krok, prodavači nasadili dokonale neutrální pracovní výraz, ale uši měli samozřejmě nastražené.
„Já jsem vám tu skříň dávala od srdce!“ zvýšila hlas. „Mladým jsme všechno připravili pod nos, a co za to slyším? Drzost, nevděk a pořád jenom já, já, já. Vždyť čím by ses vůbec oháněla, kdyby Tomáš netáhl celou rodinu?“
Podívala jsem se na něj. Tomáš tam stál s výrazem člověka, který se tváří, že se ho nic z toho netýká.