Přitom mu v koutcích úst skoro cukalo spokojeností, že za něj tu špinavou práci právě odvádí někdo jiný. A přesně v té chvíli se ve mně cosi definitivně usadilo. Nevybuchlo to, nesesypalo se to. Jen to zapadlo na své místo. Pevně, jako když skříň konečně stojí na rovné podlaze.
„Nechme těch pohádek, paní Dvořáková,“ pronesla jsem klidně. „A ne před dětmi.“
„Ty budeš mně vykládat pohádky?“ vyjela po mně.
„Ne. Čísla.“ Podívala jsem se jí zpříma do očí. „Byt je můj. První splátka šla z peněz za pokoj po babičce, ještě před svatbou. Hypotéka se každý měsíc strhává z mé karty. Auto je psané na mě. Pojistka, benzín, servis, všechno platím já. Energie a poplatky za byt odcházejí z mého účtu. A jídlo poslední rok a půl nakupuju převážně já, protože Tomáš buď zrovna nemá, nebo čeká na výplatu, nebo mu kamarád nutně potřeboval půjčit.“
„Lžeš,“ vydechla.
„Můžu otevřít bankovní aplikaci. Chcete? Klidně hned. Je tam pravda poněkud nudná, ale zato velmi poučná.“
Tomáš sebou trhl.
„Už toho nech. Nedělej tady divadlo.“
„Divadlo?“ otočila jsem se k němu. „To ty sis sem přivedl maminku, aby odehrála tvoji roli. Tak mi teď nemluv o vkusu.“
Marie Dvořáková zrudla až ke kořínkům vlasů.
„Můj syn dře jako kůň!“
„Ano. Zvlášť v pátek večer v hospodě s kolegy. A v sobotu na rybách. A hrozně se nadře i u vybírání nových sluchátek za pět tisíc, zatímco nám už třetí týden teče kohoutek v kuchyni.“
„Dávej si pozor na pusu,“ procedil Tomáš.
„Copak? Před cizími lidmi se špatně poslouchá, jak vypadá tvoje realita doma?“
Znovu jsem se obrátila k jeho matce.
„Vzpomínáte si na svoje listopadové narozeniny? Na tu obrovskou kytici krémových růží, kterou vám Tomáš slavnostně podal a tvrdil, že ji osobně vybíral? Platila jsem ji já. Ze své karty. Protože váš syn měl tři dny před oslavou na účtu dvě stě deset korun.“
Kdesi vedle nás někdo krátce odfrkl. Tomáš zbledl tak náhle, že mi na okamžik přišlo líto i pokladní. Vypadala, že by se nejraději vypařila i s celou kasou.
„Zmlkni,“ řekl tiše, skrz zaťaté zuby.
„Ne. Ty jsi mlčel dva roky, když jsi svou matku pouštěl do našeho bytu jako kontrolu z finančního úřadu. Teď budeš poslouchat ty.“
Marie Dvořáková několikrát zamrkala, jako by se jí najednou zhoršil zrak.
„Tomáši… je to pravda?“
Neodpověděl. A právě to bylo nejvýmluvnější, co za celé naše manželství předvedl.
„Takže takhle,“ řekla jsem a vzala si z pultu účtenku. „Skříň vyměním. Ten váš krám můžete považovat za rodinný poklad, ale budete si ho opatrovat u sebe doma. A ještě něco. Do mého bytu už nikdo bez pozvání nevstoupí. Nikdy. Tahle kapitola skončila.“
Otočila jsem se a zamířila k východu. Za zády se ještě něco mlelo, někdo syčel, někdo se mě snažil doběhnout, ale bylo mi to jedno. Jakmile se pravda jednou vysloví nahlas, nedá se nacpat zpátky jako zimní peřina do malé skříně.
V neděli jsem se přesto, hloupá, rozhodla uzavřít to dospěle. Usmažila jsem palačinky, vytáhla višňovou marmeládu a napsala Marii Dvořákové krátkou zprávu: „Jestli si chcete v klidu promluvit, přijďte v pět.“ Ne proto, že by se ze mě přes noc stala světice. Jen nesnáším, když po hádce zůstává doma zatuchlý smrad.
Za pět minut pět jsem zrovna stavěla konvici, když z ložnice vyšel Tomáš. V bundě. S cestovní taškou v ruce. Tvářil se uraženě a zlostně, ale zároveň měl v očích ten zvláštní výraz odhodlání, jaký muži mívají, když jsou předem přesvědčení, že je někdo bude zadržovat.
„Kam jdeš?“ zeptala jsem se.
„Pryč.“
„A tvoje máma?“
„Nepřijde.“
„Aha. Takže rodinnou poradu jste přesunuli do terénu.“
Křivě se ušklíbl.
„Ty máš pořád náladu na vtípky. Chápeš vůbec, co jsi provedla? Ponížila jsi mě. Před matkou. Před úplně cizími lidmi. Co jsi ze mě udělala?“