„To, co z tebe v tu chvíli bylo vidět.“
„No jasně,“ vydechl ostře. „Přesně o tom mluvím. S tebou se nedá normálně žít. Na všechno máš připravený jedovatý komentář. Bodnout, srazit, dokázat si svoje. Ty nejsi manželka. Ty jsi účetní, která si spletla domácnost s ředitelnou. Jakmile máš v ruce peníze, myslíš si, že tím můžeš každému zavřít pusu.“
„Ne každému,“ odpověděla jsem klidně. „Jen těm, kteří žijí z mých peněz a ještě mají potřebu mi rozkazovat.“
„Já jsem mimochodem chlap,“ sykl. „Nemám povinnost se zpovídat z každé koruny.“
„Chlap, Tomáši, se obvykle neschovává za maminku, když chce doma protlačit svoje.“
Trhl ramenem a přehodil si tašku v ruce, jako by mu najednou ztěžkla.
„Je mi z tebe špatně. Jsi suchá. Studená. Všechno musíš mít seřazené, všechno podle pravidel. Normální člověk by se vedle tebe udusil.“
„Tak se nedus.“
Zamrkal. Tohle nečekal. Čekal hádku, slzy, moje prosby, aby zůstal. Čekal ten známý ženský servis, při kterém se mu znovu slepí uražené sebevědomí.
„Takže to je jako konec?“ zeptal se po chvíli.
„Ano. Konec.“
Došla jsem ke dveřím, otevřela je dokořán a ustoupila stranou.
„Běž.“
„Ty mě jen tak vyhazuješ?“
„Ne. Ty přece velkolepě odcházíš. Já ti v tom pouze nepřekážím.“
„A pak za mnou nelez.“
„Kam? Do tvého dětského pokoje?“
Cukla mu tvář.
„Mrcho.“
„To sis všiml dost pozdě. Dřív ti vyhovovalo, že jsem byla pohodlná.“
Vyšel na chodbu, ale ještě se otočil. Pořád doufal v poslední pokus. V nějaký můj slabý okamžik, který by mu dovolil zvítězit.
„Zůstaneš sama.“
„Raději sama než se dvěma pány domácnosti v jednopokojovém bytě.“
Zavřela jsem za ním. Otočila klíčem. A potom ještě jednou, čistě pro vlastní potěšení.
V kuchyni voněly palačinky a opékané těsto. Voněly jako obyčejný život, který celou tu dobu trpělivě postával někde bokem a čekal, až mu konečně udělám místo. Posadila jsem se ke stolu a nalila si čaj. Vtom zavibroval telefon. Na displeji svítilo jméno: Marie Dvořáková.
Skoro jsem hovor odmítla. Nakonec jsem ho přijala.
„Prosím?“
Několik vteřin bylo ticho. Pak promluvila nezvykle klidně, bez obvyklého dramatu a vzdechů.
„Je Tomáš u tebe?“
„Už ne.“
„Ke mně ať taky nejezdí.“
Telefon jsem na okamžik odtáhla od ucha a podívala se na obrazovku, jestli jsem se nespletla.
„Promiňte?“
„V tom obchodě jsi řekla pravdu,“ pronesla suše. „Ne všechno se mi poslouchalo příjemně, ale pravda to byla. Nevolám kvůli omluvě. Volám kvůli něčemu jinému. Ty klíče… náhradní jsem si nenechala udělat já. Udělal to on. Už loni na podzim. Tvrdil mi, že je mezi vámi napětí a že by bylo dobré, kdybych se k vám v případě potřeby dostala. A ta skříň… on mě požádal, abych vám dala tu svoji starou, abyste nemuseli kupovat novou. Myslela jsem, že šetří. Jenže on si, jak se ukazuje, prostě zvykl, že ženy kolem něj všechno zařídí, dodělají a zalepí. A já jsem v tom asi taky sehrála svoje. Vychovala jsem ho.“
Neřekla jsem nic.
„Neraduj se,“ dodala ostřeji. „Kamarádky z nás nebudou. Ale dál mu dělat chůvu taky nehodlám. Ať si aspoň jednou v životě sám najde bydlení, sám si koupí ponožky a sám vysvětlí, kam mizí jeho výplata. To je všechno. Měj se.“
Hovor ukončila.
Seděla jsem s mobilem v dlani a najednou mi došlo něco prostého, skoro urážlivě samozřejmého. Dva roky jsem nebojovala jen se tchyní. Žila jsem s člověkem, který si velmi šikovně zařídil, aby se dvě ženy točily kolem jeho pohodlí — a ještě přitom věřily, že právě ta druhá je hlavní problém.
Pomalu jsem položila telefon na stůl. Vidličkou jsem nabrala horkou palačinku, potřela ji višňovou marmeládou a pousmála se. Svět se tím samozřejmě nestal laskavějším. Muži nezmoudřeli. Tchyně se nepřeměnily v anděly s křídly. Ale jedna důležitá iluze definitivně pošla. A musím přiznat, že jsem nad ní necítila nijak zvláštní lítost.
Za oknem zaduněl výtah, někde na patře bouchly dveře a v kuchyni tiše syčela konvice. Obyčejný večer v obyčejném domě, v obyčejném českém paneláku. Jen v tomhle bytě mě po dlouhé době nikdo nehodlal poučovat, jak mám žít.
A upřímně — chutnalo to líp než všechny palačinky na světě.