Pozice vedoucí administrátorky ve velké soukromé stomatologické klinice znamená každý den znovu zjišťovat, kolik toho lidské nervy ještě vydrží.
Během dvanáctihodinové směny se z člověka stane vyjednavač, terapeut, rameno na vyplakání i hromosvod pro cizí vztek. Jednou musíte urovnat spor s pacientem, kterému se nezdá odstín nových fazet. Hned nato uklidňujete vyčerpaného chirurga, který má za sebou náročný zákrok. A mezi tím vším je potřeba přesně uzavřít pokladnu, aby seděla do poslední koruny.
Po takovém maratonu člověk netouží po ničem světoborném. Jen po horké sprše, tichu a pár hodinách, kdy po něm nikdo nic nechce.
Jenže toho úterního večera se klid do mého programu zjevně nevešel.
Otočila jsem klíčem v zámku našeho bytu — tedy, jak mi bývalo při každé vhodné příležitosti připomínáno, „Jakubova zděděného bytu“. Už po prvních vteřinách bylo jasné, že doma probíhá představení s mou tchyní v hlavní roli.
Z kuchyně se nesly čilé hlasy, cinkání příborů a hutná vůně mého masového nákypu. Přesně toho, který jsem pekla včera hluboko po půlnoci a ukrajovala kvůli němu ze svého vlastního spánku.
Svlékla jsem kabát a potichu prošla chodbou. Na prahu kuchyně jsem se zastavila. Výjev přede mnou by si zasloužil zachytit rukou satirika.
V čele stolu trůnila moje tchyně, Ivana Králová. Vedle ní seděla dívka se sklopenýma očima, účesem zvoleným čistě z praktických důvodů a svetrem v bezútěšné myší barvě. Naproti nim se můj muž Jakub Novotný ládoval nákypem s tak blaženým výrazem, jako by právě ochutnával nebeskou manu.
A ta slečna přitom oběma rukama svírala můj oblíbený hrnek se jménem.
„No vida, konečně ses ukázala,“ pronesla tchyně místo pozdravu.
Od hlavy k patě si mě přeměřila pohledem, který se zastavil na mém strohém pracovním kostýmu.
„My tu s Lucinkou večeříme. Šla z práce, promrzlá chudinka, tak jsem ji pozvala, ať se ohřeje.“
„Dobrý večer,“ odpověděla jsem vyrovnaně. „A Lucinka běžně pije čaj z cizích hrnků, nebo má tuhle výsadu jenom u mě doma?“
Dívka sebou trhla. Hrnek však z rukou nepustila.
Ivana Králová po mně šlehla nespokojeným pohledem.
„Ty musíš mít pořád nějaké výhrady, Terezo Dvořáková. Copak záleží na tom, z čeho se člověk napije? Důležité je, jaký je uvnitř.“
Povýšeně poplácala hostku po ruce.
„Lucie Svobodová pracuje na sociálním odboru. Státní zaměstnankyně! Jistota, vážnost, pořádek. Ne jako někdo, kdo v soukromé ordinaci jen běhá sem a tam a plní příkazy.“
„Ve skutečnosti jsem vedoucí administrátorka kliniky,“ opravila jsem ji klidně. Uvnitř se mi však pomalu a neomylně napínala struna.
Ivana Králová jen mávla rukou a s očividnou chutí se nadechla k další jedovaté poznámce.