„Třeba si říkej ředitelka recepce,“ odfrkla si Ivana Králová a s viditelným potěšením přešla do otevřeného útoku.
Bylo znát, že na tuhle chvíli čekala už dlouho. Jen potřebovala záminku, aby ze sebe mohla vysypat všechno, co se v ní nastřádalo.
„O co tu vlastně jde? Manželka má být doma. Starat se o muže, o domácnost, o teplo rodinného krbu. Žena přece znamená útulno. A ty? Kde pořád lítáš?“
Tchyně teatrálně sepjala ruce, jako by právě oznamovala rodinnou tragédii.
„Podívej se na Jakuba, celý se ztrácí před očima! Živí se polotovary, zatímco ty se někde culíš na cizí lidi.“
Pohlédla jsem na onoho „vyhublého“ Jakuba.
Jeho tváře už delší dobu jasně naznačovaly, že by si měl začít kupovat košile o číslo větší. Jakub Novotný soustředěně přežvykoval a upřeně hleděl do talíře, jako by tam našel spásu.
„A Lucie říká,“ pokračovala Ivana Králová slavnostním tónem a vítězoslavně mrkla na naši návštěvu, „že slušná žena nikdy nepostaví kariéru nad rodinu.“
Lucie Svobodová nesměle přikývla, čímž zřejmě potvrdila vlastní mravní bezúhonnost.
„Pracuje jen do pěti,“ oznámila tchyně pyšně. „A víkendy má volné, jak se patří. To je poklad, ne děvče. Přesně taková partie, jakou potřebuje zodpovědný muž.“
Stála jsem uprostřed své vlastní kuchyně a chvíli jsem měla pocit, že jsem se přeslechla.
Oni mě totiž jen nepomlouvali, jako bych nebyla v místnosti. Oni přímo přede mnou pořádali výběrové řízení na moje místo. Předváděli mi novou, poslušnější a pohodlnější náhradu.
„Vy tu vážně pořádáte námluvy, zatímco jeho manželka stojí vedle vás?“ opřela jsem se dlaněmi o opěradlo prázdné židle.
V tu chvíli se konečně ozval i Jakub. Přítomnost dvou oddaných žen mu patrně dodala falešný pocit síly.
„Máma má pravdu, Terezo,“ prohlásil a rozvážně odsunul prázdný talíř. „Poslední dobou si dovoluješ až moc.“
Podíval se na mě s lehkým pohrdáním.
„Lucie to vystihla. Rodina funguje tehdy, když žena umí poslouchat a respektovat muže. Jenže ty máš pořád nějaké svoje názory. A mimochodem, tenhle byt je můj. Zděděný. Patří mojí rodině.“
Jakub Novotný výstražně zvedl ukazovák, jako učitel před tabulí.
„Přišla jsi sem s jedním kufrem. Já jsem ti dal střechu nad hlavou. Takže buď zticha a buď ráda, že tě vůbec snáším. Jestli se ti to nelíbí, nikdo tě tu nedrží.“
Jeho slova dopadla mezi nás těžce a dutě.
Ivana Králová se roztáhla do vítězného úsměvu. Bezpochyby už si vychutnávala představu mých slz, výmluv a zoufalého výbuchu.
Lucie Svobodová sklopila oči a zahrála pokoru tak pečlivě, až to působilo skoro nacvičeně.
Jenže já jsem neplakala.
Místo toho se ve mně usadilo naprosto čisté poznání: celé roky mě tu nebrali jako člověka. Byla jsem pro ně bezplatná služba s přídavnou funkcí poslušného přikyvování.
„Víš, Jakube,“ narovnala jsem se a pohlédla muži přímo do očí, úplně klidně, „Karel Čapek napsal jednu velmi poučnou povídku.“