„Jmenuje se Hana na krku.“
Jakub zmateně stáhl obočí. Knihy nikdy nepatřily k věcem, které by ho dokázaly zaujmout.
„V té povídce si jeden samolibý úředník také upřímně myslel, že si za kus chleba pořídil mladou manželku a může s ní zacházet jako s majetkem,“ vysvětlila jsem pomalu a zřetelně. „Pro toho manžela to nakonec dopadlo dost žalostně. Jen s tím rozdílem, že já nemám v úmyslu čekat na závěr několik let.“
Potom jsem obrátila oči k dívce v nevýrazném, myším svetříku.
„A vám, Lucie, tuhle pozici s radostí přenechám.“
Lucie Svobodová několikrát překvapeně zamrkala.
„Jen bych vás ráda upozornila na jednu drobnost,“ usmála jsem se na ni téměř sladce. „Nákypy se pečou v noci. Košile se žehlí tak, aby na nich byly dokonalé puky. A vlastní státní výplatu budete odevzdávat Ivaně Králové na takzvané společné rodinné potřeby.“
Na okamžik jsem se odmlčela a s tichým zadostiučiněním sledovala, jak se tchyni protahuje obličej.
„Dobrou chuť. Ten nákyp klidně dojezte, berte to jako můj rozlučkový kompliment podniku.“
Otočila jsem se a zamířila do ložnice.
Za zády se okamžitě rozlehly rozhořčené výkřiky Ivany Králové o drzosti, nevděku a mém hrozném vychování. Ke mně ale doléhaly jen tlumeně, jako když někdo nechá hrát rádio za zdí v sousedním bytě.
Ze skříně jsem vytáhla cestovní tašku.
Část věcí jsem měla sbalenou už od minulého týdne. Byt k pronájmu se objevil skoro zázrakem: jedna z pacientek právě dnes sháněla někoho, komu by ho mohla přenechat, a na klinice nechala telefonní číslo pro případ, že by se někdo ozval.
Moje intuice mi už dávno šeptala, že zachraňovat tohle manželství není jen marné, ale vyloženě nebezpečné pro vlastní duševní rovnováhu.
Čekala jsem pouze na chvíli, kdy ve mně definitivně cvakne zámek. A dnes se to stalo.
Tašky byly těžší, než jsem čekala. Volat si s takovým nákladem obyčejné taxi mi připadalo dost nepraktické.
Vzala jsem telefon a vytočila číslo.
„Milane Horáku, dobrý večer. Omlouvám se za pozdní hovor,“ řekla jsem, jakmile majitel naší kliniky zvedl telefon.
„Co se děje, Dvořáková? Hoří klinika?“ zeptal se šéf věcně a bez okolků.
„Ne. Hoří můj soukromý život. Potřebuju auto na stěhování. Hned teď.“
Milan Horák byl člověk, který jednal. Žádné zbytečné vyptávání, žádné soucitné povzdechy.
„Pošli adresu. Můj řidič přijede služebním minivanem do dvaceti minut.“
O půl hodiny později jsem vynášela tašky na chodbu.
Jakub stál ve dveřích kuchyně s rukama založenýma na prsou. Ze všech sil se snažil působit nadřazeně a nedotčeně.
„Kam chceš takhle v noci jít?“ hodil po mně pohrdavě.