Pustit manžela do bytu, který vám patřil ještě před svatbou, je skoro totéž jako vzít si domů toulavého kocoura z ulice.
Zpočátku se krčí někde u dveří, dojatě děkuje i za kupované knedlíky a tváří se, že zabere jen kousek prostoru. Jenže za pár let už bez rozpaků spí na vašem polštáři a začne naznačovat, že by nebylo od věci přepsat na něj půlku bydlení.
Drzost Petra a jeho matky nenarostla najednou. Nabírala objem pomalu, ale spolehlivě, až se z ní stalo něco téměř groteskního.
Hana při každé návštěvě obcházela můj dvoupokojový byt jako zkušený stavební dozor, který přijel převzít odfláknutou zakázku. I tu sobotu se po mém obýváku pohybovala, jako by jí patřil, odměřovala pohledem rohy místnosti a bez dovolení posouvala židle.
„Tady je prázdno. Sem by se krásně hodil můj višňový příborník. U tebe je to všechno takové titěrné, skoro jako pro panenky,“ prohlásila a poklepala prsty na mou komodu.
„Rodina má být jeden společný hrnec, Lucie. A jak to máte vy? Byt je tvůj a Petr tu má akorát pantofle u dveří. To není normální. Žena má stát za manželem, ne sedět na vlastních metrech jako nějaká panička.“
Petr, který do té chvíle jen mlčky přepínal televizi ovladačem, se náhle ozval. Mluvil až podezřele plynule, jako by si tu řeč předem nacvičil před zrcadlem.
„Máma má pravdu. Jsme přece rodina, jedna jednotka. Jenže žijeme tu jako cizí lidi v hotelu. Měli bychom se posunout dál, zapustit kořeny.“
A hned přidal příklad:
„Podívej se na Martina. Jeho žena prodala třípokojový byt a pomohla mu rozjet podnikání. Tomu se říká důvěra.“
Jen jsem si odfrkla. Ten byt jsem si koupila pět let před svatbou, bez hypotéky, bez půjček a bez cizí pomoci. Rozhodně jsem neměla v plánu nechat někoho jiného zapouštět kořeny na mých metrech čtverečních.
„Hano,“ řekla jsem klidně a vzala jí z rukou svou křišťálovou vázu, „až si Petr vydělá na vlastní hrnec, ráda s vámi proberu, kam umístíme váš příborník. Zatím je tady ale všechno, pokud vím, moje. A mimochodem, Martinův podnik zkrachoval po půl roce.“
Tchyně zkřivila obličej, ukončila svou kontrolní obchůzku a odjela zpátky na vesnici. Jenže zrníčko už bylo zaseté.
O týden později se Petr rozhodl vytáhnout silnější kartu. Jeli jsme ze supermarketu a on s obřadností kouzelníka vytáhl z přihrádky lesklý katalog venkovských nemovitostí.
„Podívej, jaké pozemky!“ rozplýval se nadšeně tónem trhovce, který se snaží vnutit levné čínské zboží.
„Prodáme tu tvoji betonovou krabici a pořídíme dům blíž přírodě. Kvůli budoucím dětem, čistému vzduchu, normálnímu životu. Tady je sauna, tady garáž pro dvě auta.“