Prolistovala jsem několik stran plných fotografií a cenovek s tolika nulami, až z toho člověka bolela hlava, a pak jsem katalog bez zájmu odhodila na zadní sedadlo.
„Moje ‚betonová krabice‘ je pět minut pěšky od metra,“ poznamenala jsem suše. „A ten tvůj čistý vzduch znamená dvě hodiny v kolonách, žádná školka nablízku a školy někde v nedohlednu. Jestli toužíš po domě, vezmi si úvěr na sebe, kup pozemek a stav. Kdo ti v tom brání?“
Petr okamžitě ztratil bojovnost.
„Hypotéku mi neschválí. Oficiálně mám směšný plat,“ zamumlal.
„A proč cpát peníze bance, když už máme majetek?“ zkusil to vzápětí znovu. „Tvůj byt je náš odrazový můstek. Jsme přece jeden tým.“
„Můj byt je můj byt,“ opravila jsem ho chladně. „Startovní kapitál se vydělává prací, ne razítkem v oddacím listu. Tvoje sny financovat nebudu.“
Petr se urazil. Následující tři dny ze sebe vydával jen krátké věty, nejlépe o jednom slově, a chodil po bytě s výrazem nepochopeného génia, kterému necitelná manželka přistřihla křídla. Potom ovšem obrátil list.
Jedno ráno jsem stála v předsíni a chystala se do práce, když se mi postavil do cesty. Tvářil se, jako by na jeho bedrech ležel všechen smutek světa.
„Lucie, je tu jedna věc,“ začal opatrně. „Maminka to má na vesnici sama těžké. Zdraví už jí neslouží. Co kdybychom ji k nám dočasně přihlásili? Potřebuje to kvůli městské poliklinice, aby se normálně dostala ke kardiologovi.“
„Přechodný pobyt se dá vyřídit přes Portál občana i na pronajatou adresu,“ uťala jsem ho a zapínala si kabelku.
„Ty bys mojí vlastní matce nedopřála ani kousek místa?“ vyletěl Petr a veškerá jeho tragická póza byla rázem pryč. „Vždyť je to jen razítko v papírech! Tobě nic neubude.“
„To razítko jí dá zákonný důvod tady bydlet,“ řekla jsem klidně. „A při její průbojnosti budou moje věci ještě ten samý večer na balkoně.“
„Do svého bytu nepřihlásím nikoho. Jestli potřebuje lékaře, objednej ji na soukromou kliniku a zaplať jí vyšetření. Tím to končí.“
Čekala jsem výbuch, prásknutí dveřmi, balení kufru a dramatický odchod do neznáma. Jenže večer se stalo něco naprosto nevídaného. Petr se nehádal. Proměnil se v dokonalého spolubydlícího z laciného romantického filmu.
Když jsem přišla z práce, kohoutek, který už půl roku vytrvale kapal, byl opravený. Na stole ležela taška drahých potravin. Petr se motal kolem sporáku s neohrabanou elegancí cirkusového medvěda čekajícího na kostku cukru. Dokonce po sobě umyl nádobí, což byla událost hodná zápisu do kroniky.
„Už mě to věčné dohadování unavuje, Lucie,“ řekl.