a posunul ke mně talíř.
„Měla jsi pravdu. Moje máma je moje starost. Zařídím to sám přes soukromou kliniku. Hlavní je, abychom my dva měli doma klid.“
Následující dva dny se choval tak, jako by mě chtěl nosit na rukou. Koš vynášel dřív, než jsem si vůbec všimla, že je plný. Cestou domů kupoval moje oblíbené větrníky a díval se na mě pohledem oddaného psa. Třetí den, právě ve chvíli, kdy jsem začala povolovat v ostražitosti, sklapla past.
„Život je hrozně nevyzpytatelný,“ spustil večer medovým hlasem a položil přede mě silnější list papíru. „Člověk nikdy neví, co se mi může stát na stavbě. Nebo tobě. Co kdybychom u notáře sepsali jednu obyčejnou plnou moc? Generální, na mě. Kdyby něco, ať ty ani já nemusíme běhat po úřadech. Všechno by bylo poctivé, jasné a průhledné.“
Muž, který nebyl schopný zaplatit internet bez tří připomínek, najednou sypal z rukávu právnické obraty. Přejela jsem očima text.
Plná moc mu umožňovala nakládat s veškerým majetkem, včetně prodeje bytu.
„Nech mi to tady. V klidu si to pročtu,“ pronesla jsem co nejneutrálněji a papír odsunula stranou.
V hlavě se mi rozezněl poplašný alarm. Až příliš pečlivě si připravoval půdu pod nohama. Ten můj venkovský prosťáček zjevně nebyl tak prostý, jak se rád tvářil.
Poslední dílek zapadl v noci. Probudila mě žízeň, a tak jsem se vydala do kuchyně.
Na chodbě byla tma. Z kuchyně se však linulo bledé světlo displeje. Petr stál zády ke dveřím a spěšně šeptal do telefonu.
„Netlačím na ni, mami! Jdu na to opatrně. Tu plnou moc už si vzala k přečtení.“
Z reproduktoru se ozval skřípavý, věcný hlas Hany.
„Hlavně neusni na vavřínech! Jakmile to podepíše, okamžitě zařiď kupní smlouvu, aby peníze nezmizely z rodiny. A potom koupíme dům.“
„Já vím,“ uchechtl se Petr potichu. „Dům napíšeme na tebe.“
„Správně. Tak je to nejbezpečnější. A ta tvoje žena pak nebude mít kam couvnout. Přiběhne na vesnici jako beránek a bude plít záhony. Kam by šla s holým zadkem?“
„Všechno běží podle plánu, mami. Už je skoro zralá. Brzy to podepíše sama.“
Bez jediného zvuku jsem se vrátila do ložnice. Uvnitř mě všechno ztuhlo v led a poskládalo se do přesného, chladného rozhodnutí.
Ráno jsem vstala o hodinu dřív. Z horní police jsem stáhla jeho obrovskou kostkovanou cestovní tašku. Naházela jsem do ní notebook, holicí strojek, kalhoty a nakonec přihodila i ty jeho slavné pantofle.