Tašku jsem odnesla do předsíně a postavila ji přímo ke dveřím.
Petr se po chvíli vybatolil z ložnice v náladě člověka, který je přesvědčený, že má celý svět pod kontrolou. Pak si všiml zavazadla. Úsměv mu na okamžik ztuhl.
„Co to má znamenat? Stěhování? Nebo jsi moje věci nachystala na charitu?“ pokusil se o žert, ale vyznělo to bídně.
„Představení skončilo,“ řekla jsem klidně. „V mém bytě už nebudeš bydlet ani ty, ani tvoje matka. Vezmi si tašku a běž si budovat to svoje rodinné hnízdečko jinam.“
Obličej se mu protáhl. Okamžitě nasadil výraz dokonale uražené nevinnosti.
„Co to meleš? Jaká matka? Jaké věci? Jsme manželé! To se vážně urážíš kvůli nějaké plné moci? Vždyť to byla jen formalita!“
„Rodina, ve které se dům kupuje na maminku a manželka má zůstat s holým zadkem?“ zopakovala jsem přesně to, co jsem v noci slyšela. „A jaký obchod jste to vlastně chtěli provést?“
V tu chvíli z něj spadla všechna přetvářka. Ten laskavý, měkký výraz zmizel, jako když sfoukne svíčku.
„Ty jedna vypočítavá sobkyně!“ zařval a udělal krok ke mně. „Kdo by o tebe stál, kdybys neměla ty svoje metry čtvereční?“
„Pořád jsme manželé,“ prskal dál. „Polovina mi patří! Do rekonstrukce jsem tady taky něco dal!“
„Majetek, který jeden z manželů vlastnil už před svatbou, zůstává jeho výlučným vlastnictvím,“ odpověděla jsem ledově klidným hlasem. „České právo je v tomhle docela srozumitelné.“
Pak jsem se podívala směrem ke koupelně.
„A ten tvůj slavný podíl na rekonstrukci? Jedna přišroubovaná polička. Takže jediné právo, které sis tu opravdu zasloužil, je vynést si svoje krámy. Hned.“
Vtom se ozvalo krátké zazvonění. Petr sebou trhl a instinktivně se ohlédl ke dveřím.
„To bude zámečník,“ oznámila jsem a odsunula západku. „Přišel vyměnit zámky. Takže odchod, Petře. Tvoje plná moc už neplatí.“
Do chodby vstoupil muž s kufříkem nářadí a věcně si prohlédl dveře. Petr pochopil, že před svědkem už žádné divadlo neuhraje a že jeho velkolepý plán se právě rozpadl na kusy. Popadl cestovní tašku tak prudce, až se mu zip zaryl do prstů.
Ještě se pokusil procedit nějakou výhrůžku, ale místo toho jen neohrabaně zakopl o práh a téměř vyletěl na schodiště.
Dveře se za ním zavřely. O chvíli později se bytem rozječela vrtačka.
Stála jsem uprostřed předsíně a usmívala se. Můj bývalý muž byl upřímně přesvědčený, že mě oškube až na kost a udělá ze mě poslušnou slepici, která se nechá zahnat, kam bude potřeba. Jenže podobní muži zapomínají na jedno prosté pravidlo: když ženě dost dlouho lámou křídla, ona se nezřítí k zemi. Jednoho dne prostě vezme pořádné koště a vymete ze svého života všechen odpad do posledního smítka.