Klíč se v zámku otočil s nepříjemným kovovým skřípnutím. Barbora si ještě ani nestačila svléknout kabát, když se z nitra jejího vlastního bytu vyvalila těžká vůně přepáleného oleje a připálené cibulové jíšky.
Na okamžik se jí stáhlo hrdlo. Na světlé dlažbě v předsíni stály nakřivo cizí, sešlapané boty, obalené šedým prachem z ulice.
Libuše si tu zase počínala jako doma. Tchyně si zvykla přijíždět každý pátek. Zpočátku to podávala jako pomoc věčně vytížené snaše, jenže z neškodných návštěv se brzy stalo bezostyšné obsazení cizího prostoru.
„Martínku, dej si ještě kousek, udělala jsem čerstvé karbanátky!“ ozval se z kuchyně její zvučný, spokojený hlas.
Barbora si vyzula boty. Po desetihodinové směně na stomatologické klinice jí hučelo v hlavě a jediné, po čem toužila, byla horká sprcha a ticho. Místo toho musela kráčet za zvuky hostiny, která se odehrávala v jejím bytě bez jejího pozvání.
Libuše stála u sporáku. Přes svátečnější halenku měla uvázanou vybledlou zástěru. Martin seděl u stolu a usilovně žvýkal. Na bradě se mu leskla mastnota.
„Á, Barunka je doma,“ otočila se tchyně a otřela si ruce do utěrky s kostkovaným vzorem. „Umyj si ruce a pojď jíst. Navařila jsem vám, ať nemusíte o víkendu stát u plotny.“
Barbora se opřela ramenem o zárubeň.
„Dobrý večer, Libuše. Děkuju, ale zítra jsme měli v plánu jít na večeři do restaurace.“
„Prosím tě, vyhazovat peníze z okna!“ odfrkla si žena a špinavou pánev položila přímo na čistou pracovní desku. „Doma je to zdravější. A chutnější. V těch podnicích si člověk akorát zkazí žaludek. Viď, synku?“
Martin cosi souhlasně zamumlal, aniž zvedl oči od talíře. V podobných chvílích se měnil v rozmazleného kluka, kterému maminka přinesla oblíbenou dobrotu.
Barbora došla ke dřezu, aby si nalila vodu, ale ztuhla. V odpadkovém koši ležela prázdná lahvička od vzácného dýňového oleje.
„Libuše,“ zachvěl se jí hlas. „Vy jste na tomhle smažila karbanátky?“
Tchyně na ni nechápavě zamrkala.
„No ano. Slunečnicový ti došel a tohle stálo ve skříňce. Vůni to má teda divnou, takovou po semínkách, ale dala jsem víc česneku a dopadlo to dobře.“
„To je olej lisovaný za studena,“ řekla Barbora až nepřirozeně klidně. „Kupuju ho kvůli dietě na doporučení gastroenterologa. Smažit se na něm nesmí, při zahřátí se z něj uvolňují škodlivé látky. Vy přece moc dobře víte, že mám potíže s trávením.“
V kuchyni bylo najednou slyšet jen tiché vrnění lednice. Martin konečně přestal žvýkat a nespokojeně stáhl obočí.
„Baru, proč se hned rozčiluješ kvůli takové maličkosti? Máma se pro nás snažila, byla půl dne na nohou. Záleží snad na tom, na čem to osmažila? Hlavně že je to dobré.“
„Přesně tak,“ semkla rty Libuše. „Člověk to myslí dobře a dočká se jen výčitek. No tak se spotřebovalo trochu oleje. Snad ti to není líto pro vlastního manžela.“
Kdyby něco namítla, okamžitě by z ní udělali vypočítavou hysterku. Kdyby mlčela, dala by tím souhlas k dalšímu svévolnému zasahování do svého života. Barbora beze slova odložila sklenici, otočila se a odešla do ložnice. Celý týden pracovala s pacienty a těšila se na klidný víkend. Teď však v jejím domově rozkazoval někdo cizí.
Sobotní ráno nezačalo snídaní, ale výčitkami. Martin nervózně přecházel po obývacím pokoji a zapínal si košili.
„Včera ses chovala hrozně,“ prohlásil a upřel na manželku vyčítavý pohled. „Máma odjížděla celá uplakaná. Musela si vzít prášky na uklidnění.“
„Já jsem ji snad zvala?“ Barbora seděla v křesle a mluvila tiše, ale pevně. „Martine, nepotřebuju kuchařku. Jídlo si umím objednat, nebo si uvařím něco, co smím jíst. Tvoje matka mi přerovnává věci a ničí drahé dietní potraviny.“
„Ona se stará!“ zvýšil hlas. „Na rozdíl od tebe. Ty jsi pořád v práci a doma není skoro nic.“
„Bydlíme v mém bytě, já platím náklady na naše auto a veškeré jídlo kupuju taky já,“ odpověděla Barbora a každé slovo vyslovila tvrdě jako úder. „Moje práce stačí na to, abys pohodlně spal a nemusel přemýšlet nad účty za elektřinu.“