Martin zrudl až ke kořínkům vlasů, prudce vydechl nosem a bez dalšího slova vystřelil do předsíně. Vzápětí se ozvalo bouchnutí vchodových dveří. Odjel uklidňovat maminku.
Barbora na okamžik sevřela víčka. Den ode dne v ní sílilo nepříjemné poznání, že jejich manželství už není jen unavené nebo podrážděné. Objevila se v něm hluboká prasklina. Martin se vyhýbal i té nejzákladnější odpovědnosti a pokaždé, když měl jednat jako dospělý muž, schoval se za matčin hlas a její neotřesitelnou jistotu.
V pondělí během polední pauzy zajela Barbora za právničkou. Přísně působící žena s úzkými brýlemi si pečlivě prošla všechny listiny k bytu, několikrát porovnala data a pak zvedla oči od papírů.
„Dědictví po babičce na vás bylo převedeno rok před uzavřením manželství,“ konstatovala věcně. „Tady není prostor k pochybnostem. Manžel k té nemovitosti nemá žádný právní nárok.“
Barbora poté podepsala ještě několik doplňujících dokumentů, které potvrzovaly její vlastní investice do nedávné rekonstrukce. Nebyl to příjemný krok, ale ty papíry jí najednou připadaly jako pevná podlaha pod nohama.
Do středy se dusno doma trochu rozptýlilo. Martin mluvil tiše, nevyvolával hádky a cestou z práce jí dokonce přinesl její oblíbený zelený čaj. Barbora se rozhodla, že zkusí udělat vstřícný krok.
„Martine, co kdybychom si v pátek udělali normální večeři?“ navrhla večer. „Stavím se na farmářském trhu. Koupím kvalitní krůtí maso, čerstvý chřest, připravíme k tomu lehkou omáčku. Jen my dva, bez návštěv.“
Martinovi se rozzářily oči.
„To zní skvěle,“ pousmál se. „Já vezmu sýr a nějaké ovoce.“
Ve čtvrtek nechala Barbora na trhu poměrně slušnou částku. Do lednice pak uložila těžký kus čerstvého krůtího filé, křehký chřest a voňavé bylinky. Už dopředu se těšila na klidný večer, kdy se nebude nic řešit a nikdo jim nebude stát za zády.
Jenže v pátek se v práci všechno zkomplikovalo. Pacientka s prudkou alergickou reakcí ji zdržela o celé dvě hodiny. Když Barbora konečně zaparkovala před domem, blížilo se k půl osmé.
Vyšla po schodech nahoru a v duchu si představovala, jak za chvíli vytáhne maso z lednice, pustí si sprchu a poprvé za celý den se pořádně nadechne.
Stačilo však pootevřít dveře a udeřil ji těžký pach zapečené majonézy ze supermarketu.
Zůstala stát na prahu jako přimrazená. V předsíni poznala boty své tchyně. Z kuchyně se nesl její hlas.
„Á, Barborko!“ zazpívala Libuše, jakmile se snacha objevila ve dveřích. „My už jsme se tě nemohli dočkat.“
Stála u trouby jako královna vlastního království. Na stole se vyjímá obrovský hliníkový pekáč.
Barbora přejela pohledem kuchyň. Po pracovní desce se povalovaly tvrdé odřezky z drahého chřestu promíchané se slupkami a zbytky cibule.
V pekáči leželo cosi, co bylo pohřbené pod silnou vrstvou levného sýra a utopené v bílé, mastně se lesknoucí omáčce.
„Zastavila jsem se podívat na Martinka,“ spustila Libuše rychle a spokojeně. „A koukám, v lednici máte maso. Ten váš chřest… no, tráva jako tráva. Nakrájela jsem ho nadrobno, přidala brambory, hodně cibule, navrch maso a všechno pěkně pod sýrovou peřinku.“
V Barboře se v tu chvíli beze zvuku přetrhla poslední tenká nit trpělivosti.
Dívala se na nenávratně zničené krůtí maso, které by její žaludek po takové úpravě nesnesl ani náhodou, a pak na Martinovu spokojenou tvář. Už natahoval vidličku ke své porci.
„Prosila jsem vás, abyste na moje potraviny nesahala,“ řekla Barbora tak tiše, až Martin mimoděk přestal žvýkat.
„Ale prosím tě,“ mávla rukou Libuše a naložila synovi další mohutný kus. „Na tom přece nezáleží, kdo to uvařil. Hlavně že je to vydatné. Přišla jsi z práce unavená a večeře je hotová. Sedni si a jez.“
S hlasitým klapnutím postavila před Barboru talíř s beztvarým, těžkým a mastným kusem zapečeniny.
„Mimochodem,“ usadila se Libuše naproti a sepjala prsty před sebou, jako by přecházela k obchodnímu jednání. „Trochu jsem nad tím přemýšlela. Jezdit sem z druhého konce města není žádná legrace. Potraviny jsou dnes drahé, občas přikoupím i něco ze svého. A k tomu moje práce u sporáku.“
Barbora k ní pomalu zvedla oči.
„Jaká práce?“
„Kuchařská, drahoušku,“ usmála se Libuše shovívavě. „Kolik necháváte v restauracích? Já vám vařím domácí jídlo. Řekla bych, že šest tisíc dvě stě padesát korun měsíčně bude naprosto férová částka. Budeš mi to posílat na kartu a já vám dvakrát týdně nechám plné hrnce. To je pro vás přece výhodné.“
V kuchyni se rozhostilo takové ticho, že bylo slyšet jen vítr šumící za oknem.
Barbora se podívala na manžela. Martin soustředěně žvýkal.