„Martine,“ oslovila ho Barbora pomalu. „Vnímáš vůbec, co tvoje matka právě říká? Chce po mně peníze za to, že v mojí kuchyni ničí moje vlastní potraviny.“
Martin zvedl hlavu, jako by ho někdo vyrušil od něčeho nesmírně důležitého. Oči měl unavené, neochotné.
„Barboro, máma má v něčem pravdu,“ zamumlal. „Věnuje tomu čas. Ty si to přece můžeš dovolit. To ti je zatěžko pomoct mojí matce?“
Barbora se krátce zasmála. Nebyl to smích, spíš suché, duté vydechnutí.
„Pomoct?“ zopakovala tiše. „Tomuhle se říká obyčejné vydírání. Libuše, ode mě nedostanete ani korunu. A teď vás žádám, abyste si okamžitě sbalila své věci a odešla z mého bytu.“
Libušina tvář se v jediném okamžiku zalila ošklivými rudými skvrnami. Přitiskla si dlaň na prsa s tak okázalou teatrálností, že by se za ni nemusela stydět ani ochotnická scéna.
„Ty nevděčnice!“ vyjekla a hlas se jí zlomil do ječivého tónu. „Já k vám chodím s otevřeným srdcem! Pro koho jsem toho syna vychovala? Aby mě nějaká cizí ženská vyhazovala na chodbu?“
Martin prudce vyskočil. Židle za ním s rachotem narazila do stěny.
„Mlč!“ zařval na Barboru. „Jakým tónem to mluvíš s mojí matkou?“
„Mluvím se ženou, která se mi vetřela do domácnosti a teď se mi za to pokouší vystavit účet,“ odpověděla Barbora nezvykle klidně.
Martin k ní udělal rychlý krok. Tvrdě jí sevřel rameno, až se jí bolestí stáhlo hrdlo. Nedovolil jí uhnout. Tlakem vlastního těla ji donutil sklonit se ke stolu, přímo nad talíř, na němž chladl kus masa.
„Budeš jíst a mámě zaplatíš,“ vyštěkl. „A zkus ještě jednou otevřít pusu.“
Barbora se mu prudce vytrhla. Ustoupila o krok, lapala po dechu a v rameni jí pulzovala tupá bolest. V Martinových očích neviděla sílu. Jen vztek slabého člověka, kterému někdo náhle ukázal, kam ve skutečnosti patří.
Libuše seděla u stolu a celý výjev sledovala s neskrývaným uspokojením.
Barbora se narovnala. Poslední zbytky nevhodného soucitu se v ní rozplynuly. Před ní už nestál manžel a jeho matka. Byli to dva cizí lidé, kteří neměli v jejím domově co pohledávat.
„Ven,“ pronesla tiše, ale tak pevně, že Martin mimoděk ucouvl o půl kroku. „A ráno tady nechci vidět jedinou tvoji věc.“
Otočila se a odešla do ložnice. Masivní dveře za sebou zavřela na západku. Z kuchyně se ještě dlouho ozýval Libušin uražený křik, výčitky a hysterické povzdechy. Pak konečně hlasitě bouchly vstupní dveře. Tchyně odešla. Martin zůstal přes noc na pohovce v obýváku.
Barbora seděla na okraji postele. Vzala telefon, otevřela seznam kontaktů a vytočila dobře známé číslo.
„Petře,“ řekla, jakmile bratr hovor přijal, „potřebuju tvoji pomoc. Zítra v osm ráno. Vezmi s sebou kluky ze servisu.“
Petrův hlas okamžitě ztvrdl.
„Kdo ti něco udělal?“
„Martin. Je čas, aby se odstěhoval. A potřebuju, aby to proběhlo rychle.“
„V osm jsem u tebe,“ odpověděl stručně.
Barbora si lehla rovnou na přehoz, ani se nepřevlékla. Spánek nepřicházel. Ležela s otevřenýma očima a v hlavě si skládala jeden krok za druhým.
Přesně v osm ráno se ozvalo krátké zazvonění.
Barbora už byla oblečená v jednoduché tmavé sportovní soupravě. Odemkla a otevřela. Za dveřmi stál Petr. Za jeho zády čekali dva ramenatí muži v pevných pracovních bundách.
„Kde je?“ zeptal se bratr tiše.
„V obýváku. Spí.“
Barbora zamířila do komory, vytáhla roli silných pytlů na věci a beze slova je podala mužům.
Petr vešel do pokoje jistým krokem. Martin ležel na pohovce, přetažený dekou až přes hlavu. Bratr k němu došel a jediným prudkým pohybem strhl přikrývku na zem.
„Vstávat. Konečná.“
Martin sebou trhl, posadil se a zmateně si mnul oteklé oči. Když nad sebou spatřil tři zachmuřené chlapy, instinktivně se přitiskl k opěradlu pohovky.
„Kdo jste? Co se děje? Barboro!“ zapištěl. „Co má tohle znamenat?“
„Tohle není divadlo, Martine,“ opřela se Barbora klidně o rám dveří. „Tohle je stěhování. Tvoje maminka už se na tebe určitě těší.“
Muži ze servisu se dali do práce bez zbytečných řečí. Otevírali skříně, vytahovali oblečení a házeli je do pevných tmavých pytlů. Košile, kalhoty, svetry — všechno mizelo na jedné hromadě.
Martin vyskočil a v panice se pokusil jednomu z nich zabránit.
„Hej, opatrně! Barboro, zbláznila ses? Pojďme si normálně promluvit! Včera jsem to jen přehnal!“
Petr ho lehce odstrčil stranou a zvednutou paží mu zatarasil cestu.