„Mluvit odteď budeš už jen přes právníka,“ pronesl Petr ledově. „Oblékni se. Máš přesně dvě minuty.“
V předsíni se mezitím rychle kupila pořádná hromada naplněných pytlů a krabic. Martin se zamotával do nohavic, jak na sebe ve spěchu soukal džíny. Po tváři mu naskákaly rudé skvrny.
„Tohle tě bude mrzet!“ vyštěkl na Barboru. „Podám návrh na vypořádání majetku! Kus toho bytu mi podle zákona patří! Vrazil jsem peníze do rekonstrukce!“
„Byt je po babičce,“ připomněla mu Barbora klidně. „A klíče od auta nech tady na komodě.“
Martin ztuhl. V jeho neklidně těkajících očích se na okamžik objevila čirá panika.
„Co tím jako myslíš? Vždyť se musím nějak dostávat každý den do práce!“
„Auto je psané na mě a měsíční splátky platím výhradně já. Ty nejsi uvedený ani v pojistce. Klíče polož na stolek.“
Petr udělal o krok blíž. Nebylo v tom nic teatrálního, jen tiché varování. Martin zatnul čelist tak silně, až mu zaskřípaly zuby. Roztřesenou rukou vytáhl z kapsy svazek klíčů a mrštil jím na komodu.
O chvíli později se za ním těžce zabouchly vchodové dveře. Barbora zůstala stát v náhle ztichlé chodbě a poslouchala, jak Petrovi chlapi snášejí jeho věci po betonovém schodišti dolů.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Petr a jemně ji objal kolem ramen.
Barbora se zhluboka nadechla, jako by se jí poprvé po dlouhé době podařilo nabrat vzduch až do plic.
„Víš, Petře… je mi najednou mnohem lehčeji. Jako kdyby ze mě spadl obrovský balvan, který mi celou dobu bránil jít dál.“
Následující dva měsíce se proměnily v nekonečné vyřizování dokumentů, schůzky s právníky a čekání na termíny. Martin svoje výhrůžky skutečně splnil a podal žalobu k soudu.
Hned při prvním jednání jeho zástupce s velkým zápalem líčil, jak nepostradatelný byl Martinův podíl na zvelebování prostorného bytu.
„Můj klient se osobně ve dne v noci podílel na budování rodinného zázemí,“ prohlašoval právník sebejistě. „Z tohoto důvodu požadujeme odpovídající finanční náhradu za zhodnocení nemovitosti.“
Barbora seděla vedle své advokátky a mlčky poslouchala. Když přišla řada na ně, položila advokátka před soud obsáhlé desky plné listin.
„V této složce jsou smlouvy uzavřené se stavebními firmami a také podrobné bankovní výpisy,“ řekla věcným tónem. „Dokládají, že veškerý materiál i práce byly hrazeny výhradně z účtu paní Barbory.“
Na krátký okamžik se odmlčela a poté pokračovala:
„Kromě toho z předložených výpisů vyplývá, že žalobce každý měsíc bez vědomí manželky převáděl čtyřicet procent svého příjmu své matce. Jeho finanční podíl na chodu domácnosti se omezoval na občasný nákup drobných potravin.“
Martinovi se protáhl obličej. Proti chladným, přesným a doloženým faktům neměl on ani jeho právník co postavit. Soud jeho vykonstruované nároky zamítl.
Když Barbora vyšla z budovy soudu, čekala tam na ni Libuše. Podzimní kabát na ní visel jako beztvarý pytel a tvář měla staženou zlostí.
„Nechala jsi ho úplně bez ničeho!“ zasyčela nenávistně. „Vyhodila jsi ho na ulici! Co má teď asi dělat? Tísní se u mě v malém bytě na starém rozkládacím křesle!“
Barbora se zastavila. Chvíli si ji pozorně prohlížela, pak promluvila klidně, ale pevně.
„Libuše, tohle jste pokazila hlavně vy. Neustále jste zasahovala do cizího manželství a vychovávala jste z něj člověka, který je zvyklý jen brát. Chtěla jste ho mít pořád u sebe? Tak vám gratuluji. Váš syn se konečně vrátil. Krmte ho, obskakujte ho a užívejte si jeho společnost. Já už jsem si svoje odžila.“
Obešla zaraženou tchyni a jistým krokem zamířila ke svému autu.
Uplynulo půl roku.
Barbora stála ve své světlé, prostorné kuchyni. Z nové trouby se linula jemná vůně pečené zeleniny s provensálskými bylinkami.
Telefon položený na stole krátce zavibroval. Na displeji se objevila dlouhá zpráva z neznámého čísla:
„Barboro, tady Martin. Máma mě už úplně ničí tím svým sekýrováním a kontrolováním. Všechno mi došlo. Ve všem jsem se mýlil. Mohli bychom se sejít? Najdu si vlastní bydlení, slibuju.“
Barbora si zprávu pomalu přečetla. Na rtech se jí objevil lehký, naprosto upřímný úsměv. Necítila už hněv ani křivdu. Zůstalo jen tiché podivení nad tím, jak dlouho dokázala snášet cizí drzost.
Zprávu smazala, další číslo přidala na černou listinu a nalila si sklenici chladné vody s citronem. Za širokým oknem se jeden po druhém rozsvěcovaly pouliční lampy i světla v okolních bytech. Před ní byl klidný víkend.