Věra Pavlíčeková bydlela na samém okraji města v malém rodinném domku. K němu patřila zahrada, kterou měla nade všechno ráda, záhony s květinami i skleník, kde trávila spoustu času. Už dávno byla v důchodu, nedávno oslavila sedmdesátiny, a nebýt toho, že jí před třemi lety zemřel manžel, mohla by si říkat, že se jí vede docela dobře.
Jenže po mužovi jí nezůstalo pouze ticho v domě a smutek v srdci. Rok od roku pro ni byla práce na pozemku namáhavější, hospodářství se jí samotné zvládalo čím dál hůř a zdraví ji začínalo zrazovat.
Dcera, která žila se svým mužem a dcerou Annou Kolářovou v krajském městě, ji už nejednou přemlouvala, aby dům prodala a přestěhovala se někam blíž k nim. Věra se však k takovému kroku dlouho nedokázala odhodlat.
„A co bych u vás pořád dělala?“ namítala pokaždé. „Dokud ještě chodím po vlastních, zůstanu ve svém městě. A když za mnou přijedete na návštěvu, budu ráda i za to.“
Dcera s manželem za ní skutečně jezdili, jenže ne tak často, jak by si stará žena přála. Zato Anna, která babičku milovala, u ní jako školačka trávila skoro každé letní prázdniny. I později, když už studovala, přijížděla k babičce a dědečkovi alespoň na měsíc.
Pak ale dědeček odešel navždy. Anna byla v té době už ve vyšších ročnících školy a v létě odjížděla na studentské brigády. Na Věru Pavlíčekovou dolehla samota ještě tíživěji. Nakonec, po dvou pobytech na kardiologickém oddělení okresní nemocnice, uznala, že dům už sama dál neutáhne, a rozhodla se ho prodat.
Za utržené peníze si nedaleko pořídila skromný dvoupokojový byt v přízemí staršího domu. Přestěhovala se tam i se svými pokojovými rostlinami, které brzy zaplnily všechny parapety a v teplém bytě obsadily také lodžii.
Část peněz, jež jí po prodeji zůstaly, odložila pro milovanou vnučku na svatbu. Něco předala dceři a menší obnos si nechala stranou na léčení a nečekané výdaje.
V bytě ubylo starostí i fyzické dřiny. Věra si proto zpočátku oddechla. Těšilo ji, že bude mít víc klidu, bude moci odpočívat a konečně se pořádně starat sama o sebe.
Se sousedy si brzy vytvořila dobré vztahy. Nebyla dotěrná, zbytečně se nevyptávala a mluvila spíš málo, takže jí v domě zanedlouho začali s úsměvem říkat Tichá paní.
Věra vždycky zdvořile pozdravila, lehce se uklonila a usmála. Postupně začala ostatním důchodkyním rozdávat sazeničky svých pestrých muškátů, fíkusů a fialek, které v oknech přitahovaly pohledy kolemjdoucích.
Na jaře část muškátů vysazovala do starého záhonu pod okny u vchodu. Díky nim se z nevýrazného koutku stalo místo plné barev, které celé léto působilo slavnostně a vesele.
Jenže ať se snažila šetřit síly sebevíc, zdravotně se nezlepšovala. Pravidelně docházela ke kardiologovi, podstupovala léčebné kúry a dcera ji stále častěji zvala k sobě do krajského města.
„Přijeď k nám, mami. Tady jsou lepší lékaři, nemocnice je blízko a já budu po ruce. Postarám se o tebe. Máme tři pokoje, nebudeš muset na nic sahat, budeš jen odpočívat a chodit ven na čerstvý vzduch…“
„Jakýpak čerstvý vzduch máte ve městě?“ smála se Věra Pavlíčeková. „Tady u nás se dýchá líp a já mám stejně jen jeden život.“