A i když se snažím držet, co to jde, druhý život mi nikdo nedá.
Dcera však nepolevovala. Den za dnem matku přemlouvala, aby přece jen podstoupila důkladnější vyšetření. A když se jednou Věře Pavlíčekové udělalo opravdu slabo a sama cítila, že to není jen obyčejná únava, svolila, že pojede do krajské nemocnice.
„Zajedu se tam dát trochu dohromady,“ vysvětlovala sousedkám a přitom jim rozdávala své květiny v květináčích. „A tohle vám tu nechávám jako dědictví. Nemůžou mi tady uschnout na oknech. Berte si je, ať vám dělají radost. Já sama nevím, jestli se vrátím. Uvidíme, co řeknou doktoři. Když bude potřeba, zůstanu nějaký čas u dcery…“
Sousedky ji jedna přes druhou ujišťovaly, že se o rostliny postarají, budou je zalévat, opatrovat a nenechají je zajít.
„Ale jděte, Věrko, nemyslete hned na nejhorší,“ domlouvaly jí. „Třeba vás tam pěkně postaví na nohy, dneska už medicína umí ledacos. A ty vaše kytky jsou nádherné. Takovou krásu přece nenecháme zahynout.“
Věra Pavlíčeková tedy odjela. Byt zamkla a prázdné parapety pak z ulice působily až smutně, jako by samy vyprávěly, že jejich laskavá hospodyně není doma.
Celou zimu strávila u dcery. Lékaři sice neshledali její stav tak vážným, aby bylo nutné bít na poplach, ale doporučili jí šetřit se, nepřepínat síly a vyhýbat se větší námaze. Dcera si proto matku nechala přes zimu u sebe, aby ji mohla častěji vozit na kontroly a dohlédnout, že opravdu odpočívá.
Věře se po vlastním bytě stýskalo. Na dceřinu domácnost si sice postupně zvykla a špatně se tam rozhodně neměla, jenže touha být zase sama svou paní, žít po svém a ve svém, ji neopouštěla.
Když pak začalo jarní slunce hřát silněji a vzduch zavoněl teplem, už to nevydržela. Sbalila si věci a navzdory dceřiným prosbám i rozumným argumentům sedla na vlak a odjela domů.
V bytě ji přivítalo světlo, prach a ticho. Na víkend za ní ale přijela vnučka Anna Kolářová. Právě dokončovala vysokou školu a i ona už cítila, jak ji láká samostatnost a vlastní život.
„Já tě úplně chápu, babi,“ prohlásila Anna, když se pustila do úklidu. „Copak se dá s mojí mámou normálně žít? Za hodinu se pětkrát zeptá, jak ti je, hned by tě něčím krmila, nutila pít bylinky nebo ti měřila tlak!“
„To jen když je doma,“ usmála se Věra Pavlíčeková. „Jakmile odejde do práce, je v bytě stejné ticho a klid jako tady. Ale mně je líp, Aničko. A rozhodla jsem se, že zůstanu zase u sebe, jak to jen půjde. Nejsem přece žádný bezmocný člověk. A doufám, že ty na mě taky nezapomeneš…“
Babička dobře věděla, proč to říká. Pozorovala, jak Anna pečlivě vytírá podlahu, stírá prach a rovná věci na místo, jenže přitom každou chvíli sklouzne pohledem k hodinám a koutky úst se jí samy zvednou do úsměvu. Věra její rozpoložení chápala.
Už od školních let, kdy Anna trávívala u babičky celé prázdniny, měla v tomhle malém městečku blízkého kamaráda. Jmenoval se Petr Švec a bydlel nedaleko, ve stejné ulici. Jako děti spolu jezdili na kolech, vyráželi do blízkého lesa na houby, pomáhali na zahradě a koupali se v rybníku kousek od domu.
Petr byl do Anny zamilovaný už dávno. Po návratu z vojny nastoupil do velkého místního závodu a pracoval tam už třetím rokem. Kdykoli se Anna objevila u babičky, bylo na něm vidět, jakou radost mu její příjezd dělá.