Vlastně byl Petr Švec pro babičku už dávno skoro jako vlastní. Věra Pavlíčeková ho brala jako součást rodiny a v duchu s ním pro Annu počítala. Když se však vnučky opatrně vyptávala, jak to má se srdcem a jestli už myslí na vdavky, Anna Kolářová se pokaždé jen pousmála.
„Nejdřív dokončím školu, dostanu diplom, a potom se uvidí,“ odpovídala vyhýbavě.
„Po kom jsi tak rozumná a vážná?“ kroutila hlavou babička Věra. „Jiné holky už mají muže i děti a ty pořád jen diplom a diplom… Ten tvůj Petr má svatou trpělivost. Čeká na tebe pořád dokola. Dej si pozor, abys vlastní štěstí nepustila mezi prsty.“
Věře Pavlíčekové nešlo jen o to, aby byla její vnučka šťastná. Hluboko v sobě si přála, aby alespoň Anna zůstala v rodném městečku a neodstěhovala se do velkého krajského města, kde byl hluk, auta, spěch a těžký vzduch.
Anna přitom dobře věděla, že právě s Petrem ji čeká klidný a opravdový život. Už dávno mu slíbila, že si ho vezme, a Petr se toho slibu držel. Pamatoval si její slova a trpělivě čekal.
Když se pak do babiččina bytu opřelo jarní slunce a všechno se po dlouhé době lesklo čistotou, začaly sousedky nosit zpátky květiny Věry Pavlíčekové, její tiché zelené společníky.
„Jen si je vezmi, Věruško. Nikdo se o ně neumí postarat jako ty. Čekaly na tebe,“ říkaly ženy a stavěly květináče na jejich původní místa. „Tvoje okna bez nich vypadala tak smutně. Hlavně buď zdravá a už nám nikam neodjížděj.“
Věra Pavlíčeková přijímala své rostliny se slzami v očích. Hned se kolem nich začala točit po svém, s něhou a pečlivostí. Zastřihovala přerostlé výhonky, odstraňovala zaschlé lístky, vyměňovala hlínu a přihnojovala je podle svých osvědčených způsobů.
Netrvalo dlouho a Anna úspěšně dokončila vysokou školu. Přivezla babičce ukázat diplom a celá rodina se sešla, aby tu radost oslavila. Rodiče dorazili s velkým dortem a plnou taškou jídla. Prostřel se stůl, do skleniček se nalil sekt a Petr využil chvíle, kdy byli všichni pohromadě. Přede všemi Anně slavnostně požádal o ruku a podal jí prsten.
Babičce se zaleskly oči. Rodiče si dojatě povzdechli. Samozřejmě něco takového čekali, ale stejně je ta chvíle zasáhla. Všichni se objímali, Anna s Petrem se políbili na znamení lásky a souhlasu a brzy nato byl určen i den svatby.
Petr měl v plánu, že po svatbě budou s Annou bydlet v malém domku, který zdědil po své babičce. Stál jen kousek od domu, kde kdysi žila Věra Pavlíčeková. Právě proto se Anna s Petrem jako děti tak sblížili — byli sousedé a měli k sobě odjakživa blízko.
Domek už Petr stihl opravit. V zahradě postavil altán i letní domek, a tak se mladí hned po svatbě přestěhovali do svého vlastního hnízda.
Babička Věra se občas tajně zadívala na jejich dům a tiše si povzdechla. Chodívala k nim na návštěvu, prohlížela si záhony, ovocné stromy i dvorek a při tom vzpomínala na dobu, kdy byla sama mladá a měla svůj domov se zahradou.
Jednoho dne ji Anna zavedla do letního domku a ukázala na připravené lůžko.
„Tady u nás můžeš v létě zůstávat, jak dlouho budeš chtít,“ řekla jí. „Podívej, jak je tu hezky. Pod oknem květiny, jablka skoro nakukují dovnitř a naproti je lázeň, kterou můžeme kdykoli vytopit. Proč bys seděla zavřená v bytě? Tady máš lavičku pod oknem, studnu, kousek vedle skleník. Budeš dýchat čerstvý vzduch, poslouchat ptáky, a když tě přemůže únava, jednoduše si lehneš.“