„A klidně si i zdřímni,“ dodala Anna tišeji. „Já budu nablízku.“
„To by bylo krásné, holčičko moje,“ vydechla babička dojatě. „Tady je člověku skoro jako v ráji.“
„Jen jednu věc po tobě chci,“ pronesla Anna Kolářová přísněji, aby bylo jasné, že o tom nebude smlouvat. „Žádná práce. Nebudeš rýt, ohýbat se k záhonům ani se namáhat. Prostě nic těžkého.“
Věra Pavlíčeková jí to slíbila. Od té doby začala trávit v zahradě celé dny a bylo znát, jak jí to prospívá. Anna s Petrem Švecem ráno odcházeli do práce a babička Věra zůstávala jako tichá strážkyně domu a zahrady. Přicházela brzy, otevírala skleník, malou konvičkou zalévala okurky a rajčata teplou vodou ze sudu, sbírala dozrálé plody a opatrně je rovnala do bedýnek na verandě. Nasypala slepicím, vybírala z hnízd vajíčka a potom sedávala s kočkami na lavičce u letního domku.
Někdy dokonce stihla připravit večeři, než se Anna s Petrem vrátili. Mladí ji sice napomínali, že se o ně stará až příliš, ale zároveň ji objali, společně se najedli a pak ji doprovodili domů. V rukou jí přitom pomáhali nést zeleninu, ovoce i nasbírané bobule.
K vlastnímu překvapení se Věra Pavlíčeková začala cítit mnohem lépe. Zesílila, trochu zhubla, tváře jí zhnědly od slunce a tlak se jí konečně ustálil.
„To je tím, že jsem celý den venku,“ vyprávěla sousedkám. „Jako bych se ani nevzdálila ze své dávné zahrady. U Anny je tolik květin a ovoce, že stačí se na tu krásu podívat a hned je člověku lehčeji.“
Tak uběhly dva roky. Potom se Anně a Petru narodily děti – dvojčátka Sofie Pavlíčeková a Nela Tomášeková. Tehdy začala babička Věra pomáhat ještě víc, aby Anně ulehčila nejnáročnější první období mateřství.
Když holčičky spaly, sedávala s kočárkem v zahradě. A ve chvílích, kdy se Anna věnovala děvčátkům, Věra Pavlíčeková stála v kuchyni a chystala jídlo.
„Není to ode mě žádná velká pomoc,“ povzdechla si někdy babička Věra, „ale co zvládnu, s tím pomůžu. A vidět svoje pravnučky, to je pro mě taková radost!“
Přijížděla i Annina maminka s manželem z kraje, aby se pokochali vnučkami, jenže vždycky jen nakrátko, protože oba ještě pracovali. Anna proto byla nesmírně vděčná, že má babičku Věru tak blízko, že se drží dobře a že je jí pořád takovou oporou.
„Pomáháš mi obrovsky, babičko,“ děkovala jí Anna. „Kdy bych jinak stála u sporáku? Vůbec nechápu, jak to kdysi na vesnicích ženy zvládaly, když měly plný dům dětí, třeba sedm najednou.“
Také Petr se snažil po večerech doma udělat, co jen mohl. Na něm ale ležela hlavně mužská práce, navíc býval po směně v továrně unavený. Přesto ho to pořád táhlo k dcerkám. Hned bral do náruče jednu, hned druhou. Večer s Annou děti společně koupali, krmili je, ukládali ke spánku a učili se zvládat nový rodinný rytmus.
Když Věra Pavlíčeková viděla, že si mladí rodiče s dvojčátky už dokážou poradit, začala odcházet domů dřív, aby jim nepřekážela. Sama se také potřebovala vyspat. Ráno bude zase brzy vstávat, přijde zamést cestičky na dvoře, nakrmí slepice i kočky a uvaří pro rodinu něco dobrého. Bylo tak příjemné vidět rozzářené oči maličkých i radost Anny a Petra, když se na stole objevily horké koláče od babičky Věry.