„Tak naše Jana Moravecová je teď odbornice přes mopy!“ vyprskl Radim Kovář smíchy a mrkl na Jana Kováře. „Dvaadvacet let v ekonomickém oddělení, a nakonec skončila u hadru.“
U stolu se rozlehl řehot. Stála jsem ve dveřích kuchyně s miskou nakládaných okurek. Od studeného skla mi zbělely prsty.
Byl pátek. Už čtvrtý pátek po sobě.
Před půl rokem mě propustili. Závod, kde jsem dvaadvacet let počítala rozpočty a kalkulace, přesunuli mimo město a mě označili za „neperspektivní“. Devětačtyřicet let, ekonomický diplom, sedmaosmdesát pohovorů – a všude stejná věta: „Ozveme se vám.“ Neozval se nikdo.
Pak mi kamarádka dohodila tip. Administrativní centrum v centru města, noční směny, práce na smlouvu, jedenáct tisíc dvě stě padesát korun čistého. Rozhodla jsem se za dvacet minut.
Radim se to dozvěděl po týdnu. Nejdřív neřekl nic. Jenže potom si sedl s chlapy k pivu a prasklo to z něj.
„Jani, zástěru sis nezapomněla?“ houkl Jan Kovář, soused z patra pod námi.
„Zástěru si bere jenom kvůli mně,“ zařval Radim smíchy ze všech nejhlasitěji. „Teda když má náladu. A tu teď nemá. Prej je unavená. V práci, chápete, se unaví. Osm hodin jezdit hadrem po podlaze, to není žádná legrace, pánové!“
Položila jsem okurky na stůl. Pomalu, aby miska necinkla.
„Jsou slané,“ řekla jsem klidně. „Vezmi si, Honzo.“
„No vida, ručičky už zhrubly,“ chytil Radim mou dlaň a ukázal ji ostatním. „Dřív manikúra, a teď smirkový papír.“
Petra Zemanová, Janova žena, si odfrkla do pěsti. Vytrhla jsem ruku.
„Za hodinu nastupuju.“
„Běž, pracovnice, běž,“ mávl manžel rukou. „Mop čeká. Hlavně nepřijď pozdě, ať ti něco nestrhnou z těch tvých jedenácti tisíc.“
Odešla jsem do ložnice. Ze skříně jsem vytáhla uniformu: černé kalhoty a šedou košili s logem. Převlékla jsem se beze slova. V hlavě mi bušila jediná myšlenka: čtvrt století. Čtvrt století jsem mu podávala večeře, prala, šetřila, porodila syna, tahala jeho matku po nemocnicích a pohřbívala jeho otce. A on přede všemi žertuje o hadru.
Když jsem vyšla do chodby, z kuchyně ke mně dolehl hlas:
„Radime, možná trochu mírni. Vždyť se snaží.“
„A co jako? Já nic. Jen říkám pravdu. Každý má svoje místo. Moje Jana ho našla. Trochu pozdě, ale našla.“
Dveře za mnou tiše zaklaply. Na chodbě domu páchly cigarety. Opřela jsem čelo o studenou schránku na dopisy a zůstala tak stát. Přesně minutu. Déle jsem nemohla, autobus by mi ujel.
V autobuse jsem vytáhla telefon. Syn poslal smajlík. Neodpověděla jsem. Dívala jsem se do tmavého okna a myslela na to, že Radimovi to opravdu připadá směšné. Doopravdy směšné.
Dorazila jsem ve tři čtvrtě na deset. Administrativní centrum Meridián, osmnáct pater, mramorová hala, ochranka s vysílačkami. Přejela jsem kartou přes čtečku a kývla na Lukáše Zemana na recepci. Vždycky mi kývl zpátky. Slušný kluk, studoval dálkově.
„Dobrý večer, paní Moravcová. V šestém patře v kanceláři dvě stě tři něco vylili, vezměte to prosím jako první.“
„Udělám to.“
V kumbále jsem se převlékla, vzala úklidový vozík a tlačila ho tichou chodbou, kde se přes den míhají manažeři v oblecích, zatímco v noci tam zůstávám jen já a bledé nouzové osvětlení.
Čekalo mě osm hodin práce. Napadlo mě jediné: aspoň tady se mi nikdo nesměje.
Další pátek pozval Radim stejnou sestavu. Navíc přišla i Petra Zemanová s manželem.
Ještě před odchodem jsem prostřela. Saláty, zavináče, teplé jídlo v troubě. Život mě naučil, že když jsou v domě hosté, stůl má být plný. I kdyby si ti hosté přišli utahovat právě z vás.
„Á, Jana Moravecová se nám ukázala!“ rozhodila Petra ruce. „Jak to jde na pracovním poli?“
„Normálně,“ odpověděla jsem.
„Je pravda, že tam máte záchody ze zlata?“ ozval se Jan Kovář.
„Ne. Obyčejné. Německé.“
„Slyšíš, Radime? Německé!“ šťouchl Jan loktem do mého muže. „Tvoje žena drhne německé záchody. To už je přece úroveň!“
Radim rozlil do panáků.
„Pánové, řeknu vám to na rovinu. Rozmlouval jsem jí to. Říkal jsem: Jano, zůstaň doma, uživím nás. Sedmnáct tisíc není žádná sláva, ale pro dva by to stačilo. Jenže ona prý chce svoje peníze. Tak je má. Celých jedenáct a něco.“
„A ještě po nocích,“ vložila se Petra se soucitným povzdechem. „Jani, kdy vlastně spíš?“
„Přes den.“
„Hrůza. To bych nezvládla.“
„Ty ani nemusíš,“ usmála jsem se na ni. „Jan nosí domů patnáct tisíc.“
Petra sevřela rty. Jan Kovář se zakuckal.
„Dobře, děvčata, nechme politiku,“ zaťukal Radim vidličkou o skleničku. „Jano, připij si s námi a běž se chystat. Mop už netrpělivě vyhlíží.“
Napila jsem se. Ne na ně. Na sebe. A šla jsem se připravit.
Tu noc se během směny stalo něco zvláštního. Šesté patro jsem měla hotové kolem druhé ráno, a tak jsem se posadila v kumbálu, abych se v klidu najedla.