Vytáhla jsem starý notebook, který se mnou přežil ještě časy v podniku. V paměti měl uloženou cvičnou verzi účetního programu, a tak jsem si po nocích opakovala účtování. Bála jsem se, že mi to všechno z hlavy vyprchá. Seděla jsem nad klávesnicí, potichu ťukala do tlačítek a zadávala smyšlené účetní případy.
Dveře tiše zavrzaly.
„Promiňte, viděl jsem tu světlo.“
Ve dveřích stál muž. Mohlo mu být něco přes padesát, vlasy měl prošedivělé, kabát rozepnutý a v ruce svíral klíčky od auta. Vladimír Urban. Majitel. Viděla jsem ho jen jednou, dole ve vstupní hale, když mířil k výtahu.
Okamžitě jsem vyskočila.
„Omlouvám se, hned to uklidím. Mám jen pauzu.“
„Zůstaňte sedět,“ zvedl dlaň, aby mě zarazil. „Co tam děláte?“
„Já… účetnictví. Jen si opakuju. Mám ekonomické vzdělání, ale člověk zapomíná.“
Přišel blíž a naklonil se mi přes rameno k obrazovce. Ztuhla jsem. Bylo mi trapně. Na hrudi cedulka uklízečky a přede mnou účetní program.
„Nesedí vám rozvaha o pár haléřů,“ pronesl klidně. „Tady. Účet šedesát osm.“
Podívala jsem se. Měl pravdu. Rozdíl byl nepatrný, ale byl tam.
„Vy jste účetní?“ vyklouzlo mi.
„Ne. Patří mi tahle budova. Ale původně jsem vystudoval finance.“ Sjela mu očima na mou jmenovku. „Jana Moravecová, že?“
Přikývla jsem.
„Kolik máte praxe?“
„Dvaadvacet let.“
„A jak jste skončila tady?“
Jen jsem pokrčila rameny.
„Propustili mě. Všude mi říkali, že se ozvou. Jenže člověk musí z něčeho žít.“
Chvíli mlčel. Potom sáhl do vnitřní kapsy kabátu, vytáhl vizitku a položil ji vedle notebooku.
„Paní Moravcová, teď vám nic slibovat nebudu. Ale zavolejte mi v úterý. V deset dopoledne. Platí?“
„Platí,“ odpověděla jsem.
Hlas se mi nezachvěl. Ruce pod stolem ano.
Odešel. Zůstala jsem sedět a dívala se na vizitku. „Meridian Group. Vladimír Urban. Generální ředitel.“ Pevný karton, vytlačené písmo. Podobné vizitky jsem vídala u vedoucího oddělení v bývalé firmě. Vozil si je z veletrhů a pyšnil se jimi.
Tuhle ale někdo podal mně. V noci. V kumbálu. S cedulkou uklízečky připnutou na haleně.
Schovala jsem ji do kapsy a šla vytřít sedmé patro. Mop se mi pohyboval v rukách skoro sám, zatímco hlava jela úplně jinde. Co tím myslel? Ověří si mě? Nabídne mi místo v účtárně? Nebo mě jen litoval a chtěl mi dát nějaké peníze? Takové bych si nevzala.
Kolem páté ráno jsem měla hotové i osmé patro. Posadila jsem se na parapet u okna a hleděla ven. Za sklem začínalo blednout nebe. Město se probouzelo. Někde v paneláku na okraji spal můj muž, kterému jsem měla za dvě hodiny smažit vejce.
Poprvé po půl roce mě napadlo, že možná nebudu.
Domů jsem dorazila v sedm. Radim chrápal. Na stole zůstalo nádobí po včerejšku. Špinavé talíře, skleničky, zaschlé skvrny.
Neumyla jsem je.
Poprvé za šestadvacet let jsem je prostě nechala být.
Lehla jsem si a usnula okamžitě.
V úterý jsem zavolala. Přesně v deset.
Hovor trval čtyřicet minut. Vladimír Urban mi nabídl pozici správkyně pobočky. Ne v hlavní budově, ale ve druhém, menším objektu na Nábřežní. Sídlili tam nájemci a potřeboval člověka, který povede evidenci, bude hlídat smlouvy a dohlédne na personál. Nástupní plat třicet tisíc korun. Zkušební doba dva měsíce.
„Proč zrovna já?“ zeptala jsem se bez okolků.
„Protože žena, která si po noční směně sedne k účetnímu programu, se nevidí každý den. A já tam teď mám pěkný nepořádek. Nepotřebuju dalšího mladíka s manažerským diplomem. Potřebuju někoho, kdo umí počítat a nekrade.“
Souhlasila jsem.
Vyšla jsem z kumbálu, odkud jsem telefonovala, a vydala se domů. V autobuse jsem seděla u okna a přemýšlela, jestli to Radimovi říct. Šestadvacet let jsem mu říkala všechno. Výplatu, prémie, novinky z práce, drby z kanceláře. Úplně všechno.
Pak jsem si vybavila jeho smích. „Mop je tvůj strop.“ Petru, jak semkla rty. Jana Kováře, jak se vyptával na záchody.
Neřeknu nic, rozhodla jsem se. Zatím ne.
Radim mě přivítal už ve dveřích.
„Kde ses courala? Směnu máš až večer, tak kde lítáš od rána?“
„Byla jsem u doktora.“
„Aha. No dobře. Hele, v pátek zase přijdou chlapi. Uvař boršč.“
„Uvařím.“
V pátek jsem ho opravdu uvařila. Plný velký hrnec. Připravila jsem talíře, nakrájela chleba a prostřela.
Přišli ti samí. Petra s Janem Kovářem, soused Adam Krejčí a ještě někdo další. Nalila jsem boršč do talířů a posadila se na kraj stolu.
„Jani, ty nepiješ?“ natáhl se Jan Kovář po mojí skleničce.
„Zítra mám čtyřiadvacítku, nemůžu.“
„Čtyřiadvacítku?“ uchechtl se Radim. „Mop už má směny na celý den? To je povýšení?“
Petra vyprskla smíchy.
„Radime, ty jsi to nepochopil,“ poznamenala. „Jana patří do knihy rekordů. Tolik mopů za jednu směnu nikdo nezvládne.“
Všichni se rozesmáli. Radim nejhlasitěji.
„Chlapi, vy to nechápete. Uklízečka, to je přesně její úroveň,“ opřel se pohodlně o židli. „Já vám to řeknu na rovinu.“