Řeknu vám to úplně poctivě. Měl jsem ji rád kvůli povaze, kvůli tomu, jak se stará o domácnost. Ale kvůli rozumu? To nikdy. Jana Moravcová měla hlavu tak akorát na to, aby mi uvařila gulášovou polévku. Tím její vzdělání končilo.
Podívala jsem se na něj.
Jen jsem se dívala.
Uvnitř se najednou rozhostilo naprosté ticho. Takové, jaké bývá v Meridiánu kolem čtvrté ráno, když i uklízečky už odejdou na chvíli vydechnout a hlídač podřimuje ve své kukani.
Beze slova jsem vstala, vzala ze stolu prázdný talíř a odnesla ho do kuchyně. Umyla jsem ho, utřela utěrkou a založila zpátky do police. Potom jsem zamířila do ložnice, abych se převlékla.
Na směnu.
Mimochodem na poslední směnu v Meridiánu. V pondělí jsem totiž měla nastoupit do pobočky v Zářeční ulici. Už jako vedoucí. Když jsem ve středu přišla podepsat dokumenty, Vladimír Urban mi osobně přivezl jmenovací příkaz.
Radim o tom neměl tušení.
Nevěděl, že noční už mám za sebou. Že na mě čeká nová kancelář, malá, ale s oknem do dvora. Netušil, že v kabelce nosím vizitku s nápisem „vedoucí pobočky“. A už vůbec nevěděl, že mě Vladimír Urban v pondělí představí celému týmu — sedmnácti lidem.
Pro něj platilo jen jedno: jeho Jana v pátek odchází na směnu. A kdykoli za sebou zavřela dveře, on nalil chlapům další rundu a prohlásil, že každý má na světě svoje místo.
Vyšla jsem z bytu. V autobuse jsem vytáhla telefon a napsala Vladimíru Urbanovi: „V pondělí budu v devět.“ Odpověď přišla za necelou minutu: „Budu vás čekat.“
A potom se mi poprvé po půl roce přestaly třást ruce.
Uběhly tři týdny. Pracovala jsem v nové pobočce, z domu jsem odcházela v osm ráno a vracela se kolem sedmé večer. Radim byl pořád přesvědčený, že v Meridiánu drhnu podlahy. Nosila jsem stejné černé kalhoty a šedou košili — naštěstí se to hodilo i do nového kancelářského prostředí. Dress code nikdo nezrušil.
První peníze mi přišly jako záloha — 7 500 Kč. Poslala jsem je na zvláštní kartu, kterou jsem si založila hned v pondělí ráno. O té kartě Radim nevěděl vůbec nic.
V pátek si manžel znovu pozval chlapy. Dopředu jsem mu oznámila, že se zdržím.
„V práci je nějaká havárie, musím přijít později,“ řekla jsem.
Jen mávl rukou.
„Běž, běž. My si poradíme i bez tebe.“
A právě tehdy se stalo něco, s čím jsem vůbec nepočítala.
Ve čtvrtek večer mi zavolal Vladimír Urban.
„Paní Moravcová, zítra k vám na pobočku přijede komise ze závodu Červený kovodělník. Pronajímají si u nás suterén jako sklad a chtějí prodloužit smlouvu. Přijměte je prosím osobně, já to nestihnu.“
Zapsala jsem si to.
Červený kovodělník.
Radimův závod. Můj muž tam pracoval dvacet let jako inženýr.
Položila jsem telefon a ještě dlouho seděla za stolem. Pak jsem zavolala sekretářce závodu a požádala ji o seznam delegace. Tři jména. Mezi nimi i Radim Kovář.
Mohla jsem mu zavolat. Mohla jsem ho připravit.
Šestadvacet let jsem ho vždycky předem varovala.
Tentokrát jsem to neudělala.
V pátek v jedenáct dopoledne vstoupili do haly pobočky tři muži v oblecích. Radim šel uprostřed. Dokonale vyžehlený, s kravatou a složkou v ruce. Já stála u recepce v saku přes šedou košili a na klopě měla jmenovku: „Vedoucí pobočky. Jana Moravcová.“
Zpočátku si mě ani nevšiml. Rozhlédl se po vestibulu.
„Dobrý den, jdeme za vedoucí kvůli pronájmu.“
„Dobrý den,“ odpověděla jsem. „To jsem já.“
Zvedl oči.
A ztuhl.
Viděla jsem, jak mu zbledly rty. Jak se mu složka v ruce nepatrně sesunula níž. Jeho nadřízený, Stanislav Červený, přejížděl pohledem ode mě k němu a zase zpátky.
„Jano?“ vydechl Radim sotva slyšitelně.
„Paní Moravcová,“ opravila jsem ho klidně. „Pojďme do zasedací místnosti, pane Červený. Máme na to třicet minut.“
Odvedla jsem je do jednací místnosti. Otevřela jsem smlouvu a rozložila podklady na stůl. Mluvila jsem věcně, bod po bodu. O výměře, sazbě i podmínkách vypovězení nájmu. Radim seděl naproti mně a mlčel. Ani jednou nezvedl oči.
„Máme tu dva problematické body,“ pokračovala jsem. „Bod sedm tři. Váš závod se s platbami zpožďuje průměrně o dvanáct dní. Podle naší smlouvy je to důvod k penále. Za poslední půlrok penále vychází na 10 250 Kč. Jsme připraveni tuto částku odepsat, pokud přistoupíte na novou sazbu — navýšení o osm procent.“
Stanislav Červený si odkašlal.
„Osm je dost.“
„Sedm,“ řekla jsem. „To je naše poslední nabídka.“
„Platí.“
Přisunula jsem mu smlouvu. Stanislav Červený ji podepsal jako první. Radim se podepsal po něm, aniž se na mě podíval. Ruce se mu nepatrně chvěly. Všimla jsem si toho.
„Děkuji, pánové. Mám vás doprovodit?“
„Není třeba,“ vyhrkl Radim příliš rychle. „Trefíme sami.“
Odešli. Zůstala jsem v zasedací místnosti sama a dívala se na podepsanou smlouvu.
V kanceláři se rozezněl telefon.