Volal Radim. Hovor jsem típla. Za pár vteřin se ozval znovu. A pak ještě jednou. Nakonec jsem telefon úplně vypnula.
Když jsem se večer vrátila domů, seděl v kuchyni. Sám. Bez svých pátečních kumpánů. Na stole před ním stála otevřená láhev, ze které už ubylo.
„To si ze mě děláš legraci?“ vyjel na mě hned, jak jsem vešla.
Sundala jsem si sako a pomalu ho pověsila na věšák.
„V čem přesně?“
„Proč jsi mi to neřekla?“
„A kdy ses mě na to ptal?“
Zmlkl.
„Radime,“ pokračovala jsem klidně, bez zvýšení hlasu. „Čtyři pátky po sobě jsi přede všemi vykládal, že moje práce je mop. Že tam patřím. Že mám rozum tak akorát na vaření polévky. Petra se tomu pochechtávala, Jan Kovář přidával poznámky o záchodech a ty ses smál ze všech nejhlasitěji. Ani jednou tě nenapadlo zeptat se, co vlastně dělám, kde pracuju a jak se mám. Tobě to celé připadalo zábavné.“
„Vždyť to byly jen vtípky!“
„Čtyřikrát. Před lidmi. O vlastní ženě, se kterou žiješ šestadvacet let.“
Odvrátil pohled.
„Stanislav Červený mi v autě řekl: ‚Radime, já vůbec netušil, že tvoje žena řídí pobočku v Meridian Group.‘ Víš, co jsem mu na to odpověděl? Že já to taky nevěděl. A on se na mě podíval. Jako na úplného blbce.“
„Protože ses jako blbec zachoval,“ pronesla jsem tiše. „Došlo ti to až dneska?“
Odešla jsem do ložnice, ze skříně vytáhla polštář a peřinu a vrátila se s nimi do obýváku. Hodila jsem je na gauč.
„Tohle máš tady. Já budu spát v ložnici.“
„Jano, co to děláš?“
„A ještě jedna věc. Od pondělka jedeme oddělený rozpočet. Na lednici ti nechám rozpis, co platíš ty a co já. Nájem a služby napůl. Jídlo napůl. A svoje hosty si budeš živit ze svého.“
„Jano, vždyť jsme spolu šestadvacet let.“
„Právě. Šestadvacet let. A ty ze mě uděláš uklízečku s mopem.“
Zavřela jsem za sebou dveře ložnice. A poprvé po půl roce jsem si lehla už v deset večer. Jako normální člověk.
Uplynul měsíc.
Radim se změnil. Ztišil se, našlapuje kolem mě opatrně, skoro jako by se bál, že něco rozbije. Páteční sedánky už se u nás nekonají. Nevím, jestli se stydí, nebo ho přestali zvát. Slyšela jsem, že Jan Kovář řekl Petře: „No jo, Radim se ukázal jako pěkný trouba.“ Petra to pověděla sousedce a sousedka zase mně.
V ložnici spím sama. Na lednici visí dva seznamy – jeho a můj. On hradí plyn a internet, já elektřinu a vodu. Jídlo si kupujeme každý zvlášť. Občas se potkáme u sporáku, ale většinou beze slova.
Syn přijel v sobotu. Stačil mu jediný pohled a pochopil všechno. Řekl jen: „Mami, máš pravdu.“ Radim to slyšel z kuchyně. Neřekl nic.
V práci se mi daří. Vladimír Urban mi změnil zkušební dobu na stálé místo a přidal mi prémii. Začala jsem uvažovat o hypotéce na malý jednopokojový byt. Nic velkého. Jen pro sebe. Pro jistotu. Abych měla kam odejít, kdyby bylo třeba.
A včera večer za mnou Radim přišel a spustil:
„Jano, nemyslíš, že už toho bylo dost? Vždyť jsem uznal, že jsem to přehnal.“
Podívala jsem se na něj. Neodpověděla jsem. Jen jsem odešla do ložnice.
V továrně mu prý teď nedají pokoj. Stanislav Červený v kuřárně přede všemi vyprávěl, jak ho „Radimova žena stáhla o sedm procent a ještě mu odpustila jednačtyřicet tisíc na penále, jako když hodí štěněti kostku cukru“. Chlapi se smějí. Radim mlčí. Domů chodí později než dřív. Nejspíš se nechce potkat se mnou v kuchyni.
Petra mi volala ve středu. Prý kvůli receptu na huspeninu. Nadiktovala jsem jí postup a zavěsila. Za pět minut volala znovu.
„Jani, nezlob se na mě kvůli tehdejšku. Já to nemyslela zle. Jen jsem držela s Radimem, aby měl radost.“
Řekla jsem jí: „Petro, huspenina se vaří šest hodin. Já tolik času nemám.“ A ukončila jsem hovor.
V sobotu mě syn pozval k sobě. Bez Radima. Řekl: „Mami, přijeď sama. Dlouho jsme tě pořádně neviděli.“ A já jela sama. Poprvé za celou tu dobu.
V pondělí si mě Vladimír Urban zavolal do centrály. Oznámil mi, že uvažuje o rozšíření sítě poboček a že možná dostanu na starost ještě jeden objekt. Řekla jsem: „Vezmu si ho.“ Usmál se a zeptal se: „A manžel nebude proti?“ Odpověděla jsem: „Manžela se neptám.“
Víte, co je na tom nejpodivnější? Není mi ho líto. Ani trochu. Přitom mi ho bývalo líto celé roky. Jednou byl unavený, jindy měl tlak, pak se pohádal s vedením. Pořád jsem pro něj hledala omluvy. A teď necítím nic. Jen prázdno.
Možná jsem to opravdu přehnala. Mohla jsem se zachovat jemněji. Zavolat mu už ve čtvrtek a říct: Radime, zítra přijedeš na pobočku, budu tam já, tak se nelekej. Mohla jsem si s ním sednout hned po tom prvním pátku a promluvit si, místo abych celý měsíc mlčky čekala, až se všechno samo vyhrotí.
Jenže možná jsem ani nemohla. Protože lidsky jsem s ním mluvila celý život. A odměnou mi byl mop a jejich smích.
Tak mi řekněte, holky: přestřelila jsem s tou smlouvou a odděleným rozpočtem? Nebo bylo správné nechat ho spolknout to celé najednou, potichu, přímo před jeho vlastním šéfem?