„Ty ses snad úplně zbláznila? Proč se mi, k čertu, netočí klíč v zámku?“
Hlas Martina Kováře v telefonu přeskakoval do ječivého tónu. Supěl tak hlasitě, že i přes reproduktor bylo slyšet, jak se jeho rozčilené kroky rozléhají po schodišti.
Jana Řezníková stála v předsíni, zády opřená o chladný povrch nových vchodových dveří. Z druhé strany, sotva pár centimetrů od ní, zuřil její bývalý manžel. V kukátku viděla jeho obrys: celý rudý, s rozepnutou bundou, trhal za kliku a ramenem narážel do dveří, jako by je chtěl vyrazit.
„Protože jsem nechala vyměnit zámky, Martine,“ odpověděla Jana klidně, téměř bez jediného zachvění v hlase, a dívala se přitom na svůj odraz v zrcadle vestavěné skříně. „Ráno tu byl zámečník. Dal sem pořádný bezpečnostní mechanismus.“
„Co to meleš? Jaké zámky?“ Z chodby se ozvala tupá rána; nejspíš kopl botou do kovové výplně dveří. „Okamžitě otevři! Potřebuju svoje zimní pneumatiky z balkonu a bednu s nářadím. A vůbec jsem si chtěl odnést ještě pár dalších věcí.“
„Tvoje věci jsou připravené.“ Jana sklopila oči ke čtyřem velkým kostkovaným taškám, pečlivě srovnaným vedle botníku. „Pneumatiky máš taky tady v chodbě, odkutálela jsem je z balkonu. Tašky s nářadím leží vedle nich. Zavolej si stěhovací taxi, všechno ti snesu dolů ke vchodu. Nebo si pro to přijď nahoru, ale do bytu už tě nepustím.“
„Ty jsi nemocná!“ zařval současně telefon i prostor za dveřmi. „Ten byt je přece taky můj! Patnáct let jsem tu bydlel! Já jsem tu dělal rekonstrukci! Tyhle dlaždice v předsíni jsem pokládal vlastníma rukama!“
Jana se tiše, skoro pobaveně pousmála. Ta mužská paměť, schopná vybírat si jen to, co se jí hodilo, ji nepřestávala udivovat. Byt zdědila po tetě dávno předtím, než se s Martinem vůbec seznámila. V katastru byl napsaný výhradně na ni. A ta slavná „rekonstrukce“, kterou se bývalý manžel oháněl při každé příležitosti, spočívala hlavně v tom, že opravdu položil dlažbu v předsíni, ovšem nejdřív zničil polovinu materiálu a nový sokl zalil lepidlem. Tapety lepila najatá parta, laminát pokládali řemeslníci, instalatéři měnili vodu i koupelnu. Všechno šlo z Janiných osobních úspor. Martin se v té době zrovna nacházel ve svém věčném období „hledání sebe sama“ a živil se nahodilými brigádami.
„Martine, přestaň bušit, děsíš sousedy,“ řekla Jana a uhladila si pramen vlasů, který jí sklouzl do čela. „Podle všech dokumentů je ten byt můj. Jsme rozvedení. Rozsudek je pravomocný. Trvalé bydliště jsi tu navíc nikdy neměl, protože ses sám nechtěl odhlásit od maminky kvůli nějakým výhodám na poplatcích za bydlení. Takže k tomuhle bytu máš přesně stejná práva jako domovník od nás ze dvora.“
Nastalo těžké ticho. Přes silné ocelové dveře Jana slyšela, jak její bývalý manžel zadržovaně a vztekle oddechuje.
Jejich rozchod nebyl náhlý ani jednoduchý. Táhl se dlouho a vysával z ní poslední zbytky sil. Martin Kovář neodešel do prázdna; odešel za „chápavou a bezstarostnou“ Simonou Tichýovou. Pracovala jako recepční ve fitness centru, kam si Martin zvykl chodit po večerech, prý aby ze sebe setřásl stres. Simoně bylo pětadvacet, smála se zvonivě i jeho nevtipným poznámkám a vzhlížela k němu s obdivem v široce otevřených očích. Jana Řezníková se na něj ve svých dvaačtyřiceti dívala přímo, bez růžových brýlí, a chtěla jen obyčejnou spoluúčast na rodinném rozpočtu a domácnosti. Bylo jasné, že v takovém srovnání nemůže u Martina vyhrát.
Když si tehdy večer balil první kufr, choval se povýšeně, jako by odcházel do vyššího, vznešenějšího světa. Mluvil o tom, že život má člověk jen jeden, že se dusí v každodennosti, že potřebuje rozlet, inspiraci a volnost. Jana neplakala. Neurvala jí ani jediná slza. Jen stála u okna s rukama založenýma na prsou a pozorovala, jak ledabyle hází do tašky drahé košile, které mu ještě každé ráno sama žehlila.
Myslela si, že jeho odchodem se všechno uzavře. Martin si to však zařídil po svém. Jakmile se přestěhoval do pronajatého bytu ke své nové múze, dál považoval Janin domov za bezplatný sklad, prádelnu i přestupní stanici. Dokázal se bez ohlášení objevit v sobotu dopoledne, odemknout si vlastním klíčem, projít v botách až do kuchyně, udělat si kávu, prohrabat lednici, sebrat rybářské vybavení a odejít, aniž by po sobě uklidil špinavý hrnek ze stolu.
Zpočátku to Jana snášela; namlouvala si, že je to ještě jen doznívající setrvačnost po letech společného života.