Pokoušela se s Martinem Kovářem domluvit po dobrém. Vysvětlovala mu, že už spolu nežijí, a žádala ho, aby se před každou návštěvou aspoň ozval. Jenže rozhodující okamžik přišel ve chvíli, kdy se Jana Řezníková jednoho dne vrátila z práce dřív než obvykle, s hlavou rozbolavělou tak, že jí před očima poskakovaly černé tečky. Sotva odemkla, uviděla v předsíni cizí bílé tenisky na přehnaně vysoké podrážce. Z obýváku se ozýval Martinův smích a k tomu tenký, afektovaný hlásek jeho nové známosti. Prý se jen zastavili pro zimní bundu. A když už byli tady, rovnou si na jejím gauči udělali čaj a otevřeli sušenky, které patřily Janě.
Tehdy ještě nekřičela. Nevyčítala. Neházela po nich hrnky ani nevyvolávala scénu. Beze slova prošla do kuchyně, vzala Martinovy klíče, které neprozřetelně nechal ležet na skříňce, a strčila si je do kapsy. Pak stejně mlčky ukázala oběma ke dveřím. Martin se rozčiloval, Simona Tichýová okázale obracela oči v sloup, ale nakonec odešli. A hned následující ráno Jana zavolala zámečníka.
„Jani, co to zase vyvádíš?“ ozvalo se za dveřmi. Martinův hlas se během vteřiny změnil z útočného na poníženě prosebný. Přesně tímhle tónem z ní kdysi tahal peníze na další zbytečné doplňky k autu. „Jsme přece dospělí lidi. Tak jsme se rozvedli, no a co? Proč to musíš tak hrotit? Ty klíče potřebuju jen kvůli praktičnosti. Třeba když přijde moje pošta nebo nějaké složenky. A vůbec, mám tam pořád půlku věcí.“
„Poštu ti budu nechávat dole ve schránce, klíč od ní máš,“ odpověděla Jana neoblomně. „A všechny tvoje věci jsou připravené v taškách. Zavolej si odvoz.“
„Já teď nemám peníze na stěhováky!“ vybuchl znovu Martin. „Nemám ani auto, přijel jsem autobusem! Otevři mi, jen ty tašky postavím na chodbu a pak si je někdy vyzvednu. A mimochodem, potřebuju na záchod!“
Jana na okamžik zavřela oči. Byla k smrti unavená z téhle jeho věčné role uraženého dítěte, které si vždycky nějak vynutí, co chce.
„Na rohu je obchodní centrum a v něm bezplatné toalety, Martine. Tašky ti vynesu na podestu. Jestli si je do večera neodvezeš, zavolám úklidovou firmu a nechám je odnést k popelnicím.“
Stiskla tlačítko pro ukončení hovoru. Zpoza dveří k ní dolehla nezřetelná nadávka, potom se těžké kroky začaly vzdalovat po schodech dolů. Za chvíli bouchly vchodové dveře.
Jana vydechla, odlepila se od kovové zárubně a odešla do kuchyně. Zapnula konvici. Ruce se jí ještě lehce třásly napětím, ale někde hluboko uvnitř se rozléval zvláštní, téměř nečekaný pocit úlevy. Dokázala to. Přestřihla poslední nit, za kterou se ji Martin pokoušel dál vodit.
Telefon položený na stole se znovu rozechvěl. Na displeji svítilo jméno: Věra Blažeková. Tchyně. Přesněji řečeno bývalá tchyně.
Jana si nalila horkou vodu, vhodila do hrnku sáček heřmánkového čaje a teprve potom klidně přijala hovor.
„Ano, paní Blažeková, dobrý den.“
„Jano, co se tam u vás děje?“ hlas starší ženy vibroval rozhořčením a přetékala z něj divadelní tragédie. „Teď mi volal Martin Kovář, skoro brečel! Říká, že jsi ho vyhodila na ulici, vyměnila zámky a jeho věci házíš na schody! To už jsi na stará kolena úplně přišla o svědomí?“
„Na stará kolena lidé spíš zmoudří, paní Blažeková,“ odvětila Jana pokojně, posadila se ke kuchyňskému stolu a oběma rukama objala horký hrnek. „Martin vám neřekl, že jsme už měsíc a půl rozvedení?“
„A co s tím má společného rozvod?“ rozčílila se Věra Blažeková. „V rodinách se stávají různé věci! Pohádali jste se, rozešli jste se, no dobrá. Kluk uklouzl, komu se to nestane. Ta jeho mladá fiflena ho brzy omrzí a stejně by se vrátil domů. Jenže ty pálíš mosty! Jak se teď má dostat domů?“
„To už není jeho domov. Je to můj byt. A Martin neuklouzl. Rozhodl se vědomě odejít a začít si budovat nový život. Tak ať si ho buduje na novém místě.“
„Tvůj byt!“ zaječela Věra Blažeková. „Najednou velká majitelka! A to, že jste žili v manželství, nic neznamená? To, že můj syn do té vaší kutlochy vložil duši, se jako nepočítá? Podáme žalobu! Vysoudíme si polovinu! Za opravy, za nábytek, za roky, které tam nechal!“
Jana se drobně napila čaje. Heřmánek jí příjemně zklidnil stažený žaludek.
„Paní Blažeková, vzhledem k vašemu věku k vám mám úctu, ale držme se prosím reality. Byt jsem zdědila po vlastní tetě. Podle zákona takový majetek po rozvodu do společného jmění nespadá. Žádné velké společné rekonstrukce jsme nedělali. Veškerý nábytek byl zaplacen z mé výplatní karty, účtenky i bankovní výpisy mám uložené ve složce. A pokud jde o to, kolik Martin Kovář za posledních pět let skutečně přispěl do domácnosti, tam jsou fakta velmi jednoznačná.“