„Pracoval dohromady sotva rok a půl, zbytek času trávil na gauči a rozjímal nad tím, jaké je jeho životní poslání. Jestli chcete jít k soudu, klidně. Jen počítejte s tím, že soudní poplatky i právníka bude muset zaplatit váš syn. A jsem si jistá, že Simona Tichýová bude z takové vyhlídky nadšená.“
Na druhém konci linky se rozhostilo hutné, nepříjemné ticho. Věra Blažeková nebyla hloupá. Moc dobře věděla, že Jana Řezníková nelže ani v jediném slově. Jen ze zvyku zkoušela zaútočit silou, tak jako vždycky, když šlo o jejího přerostlého chlapečka.
„Ty jsi ale tvrdá ženská, Jano,“ ozvala se konečně bývalá tchyně zatrpkle. „Nemáš v sobě ani kousek soucitu. Chlap zůstal skoro s holým zadkem a ty se tím ještě bavíš. Aspoň věci jsi mu mohla předat normálně, lidsky.“
„Dávám mu úplně všechno, co mu patří. Včetně děravých ponožek a polámaných rybářských prutů. Tašky stojí na chodbě. Pokud vám na synovi tolik záleží, přijeďte mu pomoct s odvozem. Mějte se dobře, paní Blažeková. A hlavně pevné zdraví.“
Jana hovor ukončila a telefon přepnula do tichého režimu. Neměla chuť poslouchat další výlevy. Ještě ji čekalo dokončit to, co si předsevzala.
Vrátila se do předsíně. U zdi se tam kupily čtyři obrovské kostkované tašky, takové ty nevzhledné, jaké kdysi tahali trhovci přes hranice. Vypadaly jako malé hory naplněné minulostí, které se konečně podařilo vyhrabat ze všech koutů bytu. Jana je balila dva večery po sobě. Systematicky otevřela každou skříň, každou zásuvku, každou polici. Vytáhla jeho vytahaná trička, oprané džíny, kabely nejasného původu, podivné součástky od auta i sbírku prázdných pivních půllitrů, které z nepochopitelného důvodu skladoval nahoře na nástavci.
Nezapomněla ani na balkon. Odtamtud vyvlékla zimní pneumatiky a pečlivě je navlékla do pevných pytlů na odpad, aby za sebou po bytě nezanechaly špinavé stopy.
Když jeho věci skládala do tašek, necítila smutek. Nepřišla ani nostalgie, žádné bodnutí u srdce, žádná lítost nad minulostí. Zůstalo jen odpudivé podráždění. Kolik harampádí dokáže nashromáždit člověk, který do domácnosti nikdy nepřinesl nic pořádného kromě slibů, výmluv a věčných nároků?
Došla ke dveřím, uchopila lesklý knoflík nového zámku a pootevřela. Na schodišti bylo prázdno. Ticho působilo téměř slavnostně. Jana se pustila do práce. Jednu tašku po druhé tahala přes práh ven. Byly těžké, ucha se jí bolestivě zařezávala do dlaní, ale nepolevila. Odnášela je metodicky, s pevně sevřenými rty, jako by z bytu nevynášela jen věci, ale i poslední zbytky cizí drzosti.
Potom vyvalila čtyři pneumatiky a postavila je úhledně do rohu u výtahu. Nakonec přišla řada na kufr s nářadím. Masivní plastový box pokrytý šedým stavebním prachem. Martin Kovář si ho pořídil snad před deseti lety, když měl v plánu sám smontovat kuchyňskou linku. Po půl hodině nadávání to tehdy vzdal a zavolal montéra.
Když bylo všechno venku, Jana se vrátila dovnitř. Dveře za sebou zavřela a otočila zámkem na dva západy. Kovové cvaknutí se rozlehlo předsíní jako nejkrásnější melodie, jakou za poslední dobu slyšela.
Vzala mokrý hadr a pustila se do podlahy. Důkladně stírala šmouhy po Martinových botách i prach, který se vysypal z tašek. Nešlo jí jen o obyčejný úklid. Chtěla ten prostor očistit i jinak. Vymýt z rohů vzpomínky na jeho otrávený hlas, na věčné připomínky kvůli přesolené polévce, na pach levné kolínské, kterou se poléval před schůzkami s novou přítelkyní.
Uplynuly přibližně dvě hodiny. Jana si mezitím připravila lehkou večeři, upekla rybu se zeleninou a pustila si potichu příjemnou hudbu. Seděla u čistého stolu a poprvé po dlouhé době si vychutnávala vlastní samotu. Nebyla prázdná ani smutná. Byla klidná. A právě v té chvíli se bytem rozlehl zvonek.
Zazvonění bylo dlouhé a neodbytné. Jana odložila vidličku bez jakéhokoli spěchu, otřela si ústa ubrouskem a vydala se do chodby.
Podívala se kukátkem ven. Na chodbě stál Martin Kovář. Vedle něj se přešlapovala Simona Tichýová, žvýkala žvýkačku a nervózně civěla do displeje telefonu. O kousek dál postával neznámý muž v modrých pracovních montérkách a v ruce držel mohutný kufřík.
Janě na okamžik vynechalo srdce, ale hned se ovládla. Tušila, co má následovat.
„Jano, otevři!“ zařval Martin a začal bušit pěstí do dveří. „Přivedl jsem zámečníka! Jestli to nechceš po dobrém, tak ti ty tvoje slavné dveře vyndáme i se zárubní! Mám právo vejít do bytu, kde jsou moje věci!“
Simona se nespokojeně zašklebila.
„Martínku, bude to ještě dlouho? Mrznu tady. A vůbec, z těch tašek je cítit zatuchlina. My jsme přece přijeli pro kávovar, sliboval jsi mi ho.“
Jana odemkla, ale dveře nechala zajištěné silným ocelovým řetízkem, jehož montáž si prozíravě vyžádala zároveň s novými zámky. Úzkou škvírou dovnitř vnikl ostrý pach cigaretového kouře.
„Dobrý večer,“ pronesla zdvořile Jana.