Pohledem se upřela přímo na cizího muže v pracovních montérkách.
„Vy jste ze zámečnické pohotovosti?“ zeptala se klidně.
Muž nejistě přešlápl z jedné nohy na druhou a přikývl. Bylo vidět, že mu situace začíná být nepříjemná.
„Ano, dobrý večer. Volal mě tady pán,“ ukázal neurčitě na Martina. „Říkal, že manželka ztratila klíče a že se nemůžou dostat domů.“
„Tenhle pán,“ pronesla Jana Řezníková pomalu a ostře, jako by každé slovo kladla na stůl zvlášť, „je můj bývalý manžel. Tento byt je výhradně v mém osobním vlastnictví. Nebyl pořízen během manželství. Martin Kovář tady nemá trvalý pobyt, nevlastní žádný podíl a k tomuto bytu nemá žádné právo. Jeho osobní věci stojí vedle vás na chodbě v těch taškách. A jestli se vaším nářadím jen dotknete mých dveří, okamžitě volám policii a budete to vysvětlovat jako účast na pokusu o neoprávněné vniknutí do cizího obydlí.“
Zámečník ucukl, jako by se před ním dveře v jediném okamžiku rozpálily do ruda. Pak se prudce otočil na Martina a probodl ho podrážděným pohledem.
„Hele, šéfe, co mi to tady vykládáš za pohádky?“ zavrčel. „Na rodinné války jsem se neobjednal. Máš tady v občance adresu? Máš papíry od bytu? Něco, čím mi dokážeš, že máš právo mě sem pustit?“
Martinovi zrudl obličej až ke kořínkům vlasů. Začal horečně plácat dlaněmi po kapsách bundy, jako by v nich mohl najít důkaz, který nikdy neexistoval.
„Co na tom záleží!“ vyhrkl. „Bydlel jsem tu patnáct let! Mám tady majetek! Spotřebiče! Ať mi aspoň dá ten kávovar! A televizi z ložnice taky! Tu jsme kupovali spolu!“
„Spolu?“ Jana pootevřenou škvírou chladně přimhouřila oči. „Televize byla pořízená na úvěr vedený na moje jméno. Rok a půl jsem ji splácela ze svých odměn. A kávovar jsem dostala od kolegů k jubileu. Záruční listy i účtenky mám založené mezi svými doklady.“
„Ty vypočítavá mrcho!“ vyrazil ze sebe Martin, který už nedokázal udržet ani zdání důstojnosti. „Simona má pravdu. Jsi jen stará, závistivá semetrika! Tak se tím svým bytem a svými kávovary třeba udus!“
Simona Tichýová hlasitě odfrkla a popotáhla si kabelku, která jí sklouzla z ramene.
„Martínku, pojď už pryč. Je mi trapné tady stát,“ protáhla otráveně. „Vezmeme ty tvoje hadry a pojedeme. Mám hlad. A kávovar mi koupíš nový. Lepší než tenhle.“
Zámečník mezitím beze slova sebral své vybavení, otočil se a zamířil po schodech dolů. Cestou si ještě bručel něco o šílených zákaznících a zákaznících, kvůli nimž člověk zbytečně ztrácí čas.
Martin vztekle kopl do nejbližší kostkované tašky.
„Zavolej taxíka,“ utrousil směrem k Simoně.
„Prosím tě, proč já?“ vyjela na něj okamžitě. „Na kartě mi zbylo akorát na manikúru. Ty jsi chlap, tak ho objednej ty.“
„Mně se vybíjí telefon,“ zalhal Martin a uhýbal očima.
Jana moc dobře věděla, co za tím ve skutečnosti je. Do výplaty mu zbýval ještě týden a všechno, co měl bokem, rozházel během prvního měsíce své údajně nové svobodné etapy za restaurace, parádu a okázalou péči o Simonu.
Bez dalšího slova dveře zavřela. Sundala řetízek a otočila klíčem ve všech západech. Za dveřmi se ještě asi deset minut ozývalo tlumené dohadování. Simona fňukala a rozčilovala se, Martin odsekával a s námahou táhl těžké tašky k výtahu. Potom kabina sjela dolů a spolu s ní zmizely i poslední zbytky minulosti.
V předsíni nastalo naprosté ticho. Tak hluboké, až v něm skoro zvonilo.
Jana opřela čelo o chladný kov dveří. Necítila vítězství. Ani škodolibou radost. Jen obrovskou únavu, prázdnou a bezednou, jaká přichází po těžké nemoci ve chvíli, kdy nejhorší krize pomine a tělo konečně pochopí, že přežilo.
Došla do koupelny, pustila teplou vodu a dlouho si myla ruce mýdlem. Pečlivě splachovala pěnu, jako by s ní z kůže odcházelo i něco mnohem staršího a tíživějšího. Pak zvedla oči k zrcadlu. Pod nimi měla tmavé stíny, tvář působila unaveně, ale pohled zůstal jasný a pevný.
Už nikdy žádné cizí špinavé boty v jejím domově. Už žádné výčitky. Žádné ústupky, které by dělala proti sobě.
Druhý den se probudila brzy, ještě dřív, než by zazvonil budík. Mezerami mezi žaluziemi pronikaly dovnitř sluneční paprsky a kreslily po stěně zlaté pruhy. Byt jí najednou připadal nezvykle veliký. Martinova nepřítomnost už nebolela jako prázdné místo. Naopak. Byla to volnost, prostor, ve kterém se dalo znovu dýchat a žít.
Jana si připravila kávu právě v tom kávovaru, kvůli němuž se včera tolik křičelo. Nalila ji do krásného porcelánového šálku, který dřív vytahovala jen při svátečních příležitostech, a vyšla na lodžii. Bez starých zimních pneumatik bylo venku mnohem víc světla.
Zadívala se na město, které se pod ní pomalu probouzelo. Upila horký, lehce nahořklý doušek a poprvé po dlouhé době se usmála.
Život se teprve otevíral. A klíče k němu měla teď pevně a výhradně ve vlastních rukou.