— Moje matka už si vybrala pokoj, který bude mít ve tvém bytě! — oznámil manžel hned druhý den po svatbě.
Kateřinu by nikdy nenapadlo, že ráno po vlastní svatbě se pro ni stane začátkem boje. Boje o právo žít ve vlastním domově podle sebe. Zářijové ráno bylo chladné, za okny se líně snášely první žluté listy a vzduchem v bytě se ještě nesla jemná vůně svatebních květin.
Obřad proběhl skromně. Jen civilní sňatek na úřadě a potom malé pohoštění v nedaleké restauraci, kam pozvali jen nejbližší příbuzné. Kateřina si takovou podobu svatby zvolila záměrně. Přála si, aby ten den byl naplněný upřímností, blízkostí a klidem, ne okázalým předváděním se na hlučné hostině. Rodiče jejího ženicha se nad tou prostotou sice trochu ušklíbali, ale Kateřina nepovolila. Peníze se podle ní daly využít mnohem rozumněji než za přepych, který druhý den nikomu nic nepřinese.
Do Kateřinina bytu se novomanželé vrátili kolem desáté večer. Třípokojový byt v příjemné čtvrti dostala od rodičů k pětadvacátým narozeninám. Maminka s otcem na něj šetřili dlouhé roky, odpírali si dovolené i dražší věci, ale chtěli, aby jejich dcera měla pevný základ do života a místo, kde bude opravdu doma.
Unavená, ale šťastná Kateřina začala v obývacím pokoji pečlivě ukládat dárky a květiny. Bílé růže a chryzantémy naaranžovala do velké vázy na parapetu, talíře, ubrusy a další textil rozložila do polic. Každá věc jako by v sobě uchovávala kousek laskavosti, kterou jim toho dne přáli přátelé i příbuzní.
Tomáš se mezitím posadil ke kuchyňskému stolu a zíral do telefonu. Prstem přejížděl po displeji, občas neurčitě zamručel nebo rychle něco napsal. V obličeji měl zvláštní napětí, jako by čekal na zprávu, která pro něj měla velký význam. Kateřina se ho několikrát zeptala, jestli je všechno v pořádku, ale on jen mávl rukou a odbyl ji tím, že je prostě unavený.
Večer plynul tiše. Dali si čaj a kousek dortu, který zbyl z oslavy, povídali si o uplynulém dni a opatrně si představovali svůj společný život. Tomáš byl nezvykle zamlklý, jenže Kateřina to přičítala vyčerpání po dlouhém dni plném dojmů.
Druhý den se probudila s lehkostí a radostí. Sluneční paprsky pronikaly přes závěsy a měkce prosvětlovaly ložnici. Chtěla, aby jejich první společné ráno začalo hezky a trochu slavnostně. Vstala proto dřív, připravila snídani — míchaná vejce se slaninou a čerstvou kávu — a na stůl rozprostřela krásný ubrus, který dostala od tety.
Tomáš se v kuchyni objevil kolem deváté. Zíval, protahoval se a vypadal, jako by ještě napůl spal. Posadil se, vzal do ruky šálek a tónem, jako by šlo o úplnou maličkost, prohodil:
— Mimochodem, máma už si u nás vybrala pokoj. Zítra se k nám nastěhuje.
Kateřina ztuhla s vidličkou v ruce a upřeně se na něj zadívala. Nejdřív si myslela, že špatně slyšela. Ještě včera ráno byla svobodnou ženou ve svém vlastním bytě. Večer se stala manželkou. A teď se dozvídala, že do její domácnosti přibude další člověk. Bez jediné otázky, bez rozhovoru, bez jejího souhlasu.
— Co jsi to řekl? — zeptala se pomalu a doufala, že si jeho slova vyložila špatně.
— Máma se nastěhuje k nám, — zopakoval Tomáš a klidně si mazal krajíc chleba máslem, jako by mluvil o počasí. — Tam, kde bydlí teď, jí to nevyhovuje. Tady je víc místa a pokojů máme dost.
Kateřina několikrát zamrkala a snažila se pochopit, co právě slyší. Do tváří se jí pomalu nahrnula krev, zrazující rostoucí rozhořčení, které se v ní začalo vařit.
— Tomáši, zbláznil ses? Jakým právem si tvoje matka vybírá pokoj v mém bytě?
Manžel pozvedl obočí, jako by ho její reakce upřímně překvapila.
— Káťo, jsme přece manželé. Co je tvoje, je naše. A rodina má držet při sobě. Máma to sama nemá jednoduché, zvlášť teď, když jí začíná zlobit zdraví.
Kateřina prudce vstala od stolu. Židle zaskřípala o podlahu. Tomáš mluvil tak věcně, jako kdyby řešili přesunutí skříně z jedné stěny na druhou, ne nastěhování cizího člověka do bytu bez souhlasu jeho majitelky.
— Počkej, — zvedla ruku, aby zastavila proud jeho vysvětlování. — Tebe vůbec napadlo zeptat se mě na názor? Nebo sis řekl, že když jsme se vzali, automaticky mám povinnost živit a ubytovat tvoji matku?
— Nemluv tak ostře, — zamračil se Tomáš. — Růžena Doležalová je dobrá ženská, sama to víš. Výborně vaří a s domácností ti taky pomůže. Budeš to mít snazší.
Kateřina začala přecházet po kuchyni sem a tam a snažila se udržet klid. Za rok a půl vztahu na ni tchyně působila jako laskavá starší paní, i když povahu zrovna snadnou neměla. Jenže něco úplně jiného je potkávat se s ní o svátcích a při rodinných návštěvách, a něco docela jiného je sdílet s ní každý den jednu střechu.
— Tomáši, poslouchej mě teď opravdu pozorně, — zastavila se proti němu a podívala se mu přímo do očí. — Tenhle byt je můj. Jen můj. Všechny dokumenty jsou napsané na mě a rodiče ho koupili výslovně mně. Nikdo nemá právo rozhodovat o mém majetku bez mého svolení.
— No dobře, formálně je byt samozřejmě tvůj, — pokrčil rameny Tomáš. — Ale teď už jsme rodina. A v rodině se přece nerozpočítává, co komu patří.
Kateřina sevřela rty a beze slova přešla ke skříňce v předsíni. Vytáhla složku s dokumenty a vrátila se do kuchyně. Desky položila před manžela na stůl tak prudce, až papíry uvnitř tlumeně bouchly o desku.
— Tady je kupní smlouva, — ukázala prstem na řádek se svým jménem. — Kateřina Svobodová. Vidíš? Ne Nováková, jak se teď jmenuji po svatbě, ale Svobodová. Protože byt byl koupený ještě před manželstvím. Podle zákona nejde o společný majetek.
Tomáš se na papíry sotva podíval a potom mávl rukou.
— Dobře, nechme stranou právnické detaily. O to přece nejde. Máma vážně potřebuje pomoc. Začaly jí problémy se srdcem, kolísá jí tlak. Samotné je jí těžko.
— Tak ať se nastěhuje k tobě a tvému otci, — navrhla Kateřina klidně. — Nebo jí pronajměte byt blíž k vám. Možností existuje spousta.
— Kateřino, ty vážně nemáš srdce? — Tomáš poprvé zvýšil hlas. — Máma nám obětovala celý život, všechno si odříkala. A teď, když potřebuje oporu, navrhuješ, abychom starou ženu někam odsunuli?
Kateřina si založila ruce na prsou. Ten postup poznávala až příliš dobře: nejdřív ji postavit před hotovou věc a potom začít s výčitkami.