a když se náhodou nehodlala bez řečí podřídit, označit ji za necitelnou.
— Tomáši, já přece neříkám, že tvé matce nemáme pomoct, — pronesla Kateřina pomalu a snažila se držet hlas pevný. — Ale všechno má nějaké rozumné hranice. Můžeme za paní Růženou jezdit, můžeme ji zvát na večeře, pomáhat jí s nákupy nebo ji doprovázet k lékaři. Jenže společné bydlení je úplně jiná úroveň. O takových věcech se dva lidé nejdřív domluví. Neoznamují se jako rozkaz.
— Proč z toho zase děláš problém? — Tomáš udeřil dlaní do stolu tak prudce, až se šálky rozezvučely. — Máma už má sbaleno! Zítra přijede stěhovací auto a přivezeme její věci!
Kateřina na okamžik ztuhla. Ta nová informace do ní dopadla jako ledová voda. Takže už nebylo co projednávat. V jeho hlavě bylo všechno rozhodnuté, naplánované a zřejmě i nevratné. A nejen oblečení nebo pár tašek. Dokonce nábytek.
Z toho vyplývalo jediné: tchyně se nechystala přijít na pár dní, aby se zotavila nebo vypomohla. Měla v úmyslu se u nich skutečně zabydlet.
— Jaký nábytek? — zeptala se Kateřina tiše.
— No… postel, skříň, komoda. Takové běžné vybavení do ložnice, — zamumlal Tomáš a z nějakého důvodu se vyhýbal jejím očím. — Máma si vybrala pokoj naproti naší ložnici. Říkala, že je tam dobré světlo a že to má blízko do koupelny.
Kateřina si musela sednout. Nohy jako by jí najednou ztěžkly. Takže Růžena Doležalová si nejen naplánovala stěhování. Ona si už byt i prohlédla, prošla jednotlivé pokoje a vyhodnotila, který se jí bude hodit nejvíc.
Jenže kdy se to stalo? Kateřina nikoho nezvala. Nikomu nedávala klíče. A už vůbec nedala souhlas k tomu, aby se po jejím bytě někdo rozhlížel jako po budoucím hotelovém apartmá.
— Tomáši, — řekla a její hlas byl najednou nebezpečně klidný, — kdy přesně měla tvoje matka příležitost projít si můj byt a vybírat si pokoj?
— No… — zaváhal. — Před pár týdny. Když jsi nebyla doma. Chtěla se jen podívat, kde budeme jako mladí manželé bydlet. To je přece normální zvědavost.
— Takže jsi bez mého vědomí vodil po mém bytě jiné lidi? — Kateřina vstala a přešla k oknu. Otočila se k němu zády, protože se bála, že kdyby mu hleděla do tváře, neudrží se. — A ani na vteřinu tě nenapadlo, že by ses měl nejdřív zeptat?
— Jaké jiné lidi? — rozhořčil se Tomáš. — Vždyť je to moje máma! Moje vlastní matka! A kromě toho jsme už tehdy byli zasnoubení, takže ten byt byl svým způsobem náš společný.
Kateřina se pomalu otočila. Dlouze se na něj zadívala, jako by ho viděla poprvé. Během roku a půl jejich vztahu jí Tomáš připadal jako slušný, laskavý muž. Ano, byl trochu příliš navázaný na matku, ale nepovažovala to za tragédii. Mnoho mužů má k matce silné pouto. Kateřina si to dokonce vykládala pozitivně: říkala si, že si váží rodiny a má v sobě úctu k blízkým.
Jenže teď před ní seděl někdo jiný. Člověk, který bez svolení zachází s cizím majetkem, pouští do bytu majitele nezvané osoby a ještě v tom nevidí sebemenší problém.
— Zásnuby ti nedávají žádné právo nakládat s mým vlastnictvím, — řekla pevně. — A ani svatba z majetku pořízeného před manželstvím automaticky nedělá společný. Myslela jsem, že to chápeš.
— Kateřino, přestaň už vytahovat paragrafy! — mávl rukou podrážděně. — Nejsme přece cizí lidé. Máma je rozumná, nebude ti překážet. Naopak. Pomůže doma, bude vařit, postará se o spoustu věcí. Ty budeš mít víc času na práci.
Kateřina se vrátila ke stolu a posadila se naproti němu. Potřebovala mu klidně vysvětlit, o co jí jde. Najít nějakou možnost, jak tu situaci rozmotat. Možná si Tomáš opravdu neuvědomoval, jak jeho jednání působí zvenčí.
— Dobře. Vezměme to postupně, — začala a položila spojené ruce na desku stolu. — Chceš, aby s námi tvoje matka bydlela?
— Ano.
— Natrvalo, nebo jen na nějakou dobu?
— No… dokud se jí zdravotně neuleví, — poškrábal se Tomáš na zátylku. — Třeba měsíc, dva. Možná půl roku. Uvidíme podle situace.
— Dobře. A co když je mi nepříjemné žít ve vlastním bytě s člověkem, který je pro mě v podstatě cizí?
— Máma není cizí! — vybuchl. — Je to moje matka! Žena, která mě porodila a vychovala!
— Pro tebe cizí není, — přikývla Kateřina. — Pro mě ano. Paní Růženu znám rok a půl a viděla jsem ji možná desetkrát, jestli vůbec. To nestačí k tomu, abych ji brala jako blízkého člověka.
Tomášovi zrudl obličej. Prudce vstal od stolu.
— Tomu snad nevěřím! Ještě včera jsme si slibovali lásku na celý život a dneska odmítáš přijmout moji matku pod střechu! Ty jsi neuvěřitelně sobecká!
Kateřina se také postavila. Na rozdíl od něj však hlas nezvýšila.
— Nejde o to, že bych odmítala tvoji matku. Jde o to, že se do mého domova nikdo nenastěhuje bez mého vědomí a bez mého souhlasu. Chápeš ten rozdíl?
— Žádný rozdíl v tom není! — odsekl Tomáš. — Prostě se nechceš dělit. Je ti líto vlastního bytu pro nemocnou starou ženu!
— Není mi ho líto, — odpověděla trpělivě. — Ale mám právo spolurozhodovat o všem, co se mého bytu týká. A ty jsi tohle právo porušil, když ses rozhodl sám.
Tomáš začal nervózně přecházet po kuchyni. Párkrát prošel tam a zpátky, pak se zastavil a podíval se na ni. V jeho tváři se mísil vztek s nejistotou.
— Dobře. Uznávám, že jsem to uspěchal. Měl jsem s tebou mluvit dřív, — řekl o poznání měkčeji. — Jenže máma už má sbaleno. Objednala auto. Teď ji přece nemůžeme na poslední chvíli nechat ve štychu.
Kateřina ucítila, jak se napětí o malý kousek uvolnilo. Konečně to vypadalo, že je ochoten aspoň mluvit, ne jen tlačit.
— Dobře, — přikývla. — Tak jí zavolej a řekni, že se stěhování odkládá. Sedneme si, probereme to a najdeme řešení, které bude přijatelné pro všechny.
— Jak odkládá? — svraštil obočí. — Vždyť máma už všechno zabalila! Zaplatila dopravu! Dokonce sousedům oznámila, že se stěhuje!
— Tak zatím zůstane tam, kde je, — pokrčila Kateřina rameny. — Nebo může být u tvého otce. Pokud si dobře pamatuju, má také třípokojový byt.
— U táty se rekonstruuje, — vyhrkl Tomáš příliš rychle. — Prach, hluk, stavební nepořádek. Pro nemocného člověka to není vhodné.
— Zvláštní, — poznamenala Kateřina. — Včera na svatbě se tvůj otec o žádné rekonstrukci ani slovem nezmínil. Naopak nás zval v neděli na oběd.
Tomáš se zarazil. Bylo vidět, že si uvědomil vlastní rozpor.
— To je jedno, kdo kde bydlí, — odbyl to nakonec. — Podstatné je, že máma potřebuje pomoc a my jí ji můžeme dát.
— Můžeme, — souhlasila Kateřina. — Ale za podmínek, na kterých se dohodneme my dva. Ne podle pokynů mojí tchyně.
Tomáš se znovu naježil.
— Jakých pokynů? Máma nikoho do ničeho nenutí! Jen čekala trochu pochopení od své snachy!
— Tak silně na něj spoléhala, že si už stihla vybrat pokoj, — podotkla Kateřina suše. — A nábytek si podle všeho také nachystala k odvozu.