To od ní byla opravdu dojemná jistota, že ji s otevřenou náručí ubytujeme.
— Nech si ty jedovaté poznámky! — vyjel na ni Tomáš. — Máma se jen snaží zařídit všechno tak, aby nám byla co nejméně na obtíž! A ty se chytáš každé maličkosti, jen abys měla důvod být proti!
Kateřina se zhluboka nadechla a v duchu si pomalu odpočítala do deseti. Bylo zřejmé, že rozhovor narazil na zeď. Tomáš nechtěl vidět podstatu problému a každou věcnou námitku okamžitě převáděl do roviny citů, výčitek a synovské povinnosti.
— Tomáši, řeknu ti to naposledy a naprosto jasně, — pronesla pomalu. — Tvojí mámě pomoct neodmítám. Ale o tom, jak přesně jí pomůžeme, rozhodneme společně. A tvoje matka se do mého bytu bez mého souhlasu nenastěhuje. Tečka.
Podíval se na ni tak, jako by před sebou najednou spatřil úplně jinou ženu.
— Takže ty definitivně odmítáš vzít moji mámu k nám?
— Odmítám přijmout něco, co se mi někdo snaží vnutit, — opravila ho Kateřina klidně. — A zároveň trvám na elementárním respektu k tomu, že tenhle byt patří mně.
Tomáš dlouhou chvíli mlčel. Pak pomalu kývl, ale v jeho gestu nebylo pochopení, spíš zatvrzelost.
— Dobře. Tak máma zítra ráno stejně přijde. A potom se uvidí.
Kateřina nezačala křičet. Nepráskla dveřmi, nepropadla hysterii. Jen se v jejím hlase objevila tak tvrdá ocelová hrana, jakou u ní Tomáš dosud nikdy neslyšel. Vstala od stolu a postavila se proti němu. Dívala se mu přímo do očí.
— Teď mě dobře poslouchej, Tomáši, — řekla tiše, ale naprosto pevně. — Zítra se v mém bytě žádné stěhování konat nebude. Ani pozítří. Ani příští týden. Nikdy. Dokud k tomu já sama nedám souhlas.
Tomáš se nervózně zasmál, jako by se pokoušel shodit napětí v místnosti nějakým žertem.
— No tak, nepřeháněj to. Nedělej z toho drama. Máma všechno srovná, uvidíš. Za pár dní budeš ještě ráda, že tu máme takovou hospodyňku.
Kateřina se neusmála. Naopak jí tvář ještě více zvážněla.
— Ty jsi mě nepochopil, — řekla po krátké odmlce. — Dávám ti teď na výběr. Buď v tomhle bytě budeme žít my dva jako normální mladí manželé. Nebo si sbalíš věci a půjdeš bydlet ke své matce. Třetí možnost neexistuje.
Tomáš na ni zíral, jako by mluvila cizím jazykem. Ústa se mu pootevřela překvapením.
— Ty to myslíš vážně? — zeptal se tiše. — Dáváš mi ultimátum?
— Jen ti popisuji možné varianty, — odpověděla vyrovnaně. — Rozhodnutí je na tobě.
Zamračil se a uhnul pohledem. Vypadalo to, jako by mu teprve v tu chvíli došlo, že před ním nesedí poslušná holka, která se bude snažit zavděčit všem kolem, ale dospělá žena s jasně vymezenými hranicemi. Sevřel čelisti a mezi obočím se mu objevila hluboká vráska.
— Nikdy bych si nemyslel, že dokážeš být takhle… tvrdá, — řekl po chvíli tiše. — Máma ti přece nic neudělala. Jen potřebuje pomoc.
— Tvrdé je rozhodovat o cizím životě bez toho, aby ses toho člověka vůbec zeptal, — odpověděla Kateřina. — Starostlivost vypadá jinak. Nabídneš pomoc a počkáš, jestli ji ten druhý přijme.
Bytem se rozlilo napjaté ticho. Tomáš hleděl z okna a zjevně se pokoušel vstřebat, co právě slyšel. Kateřina mezitím beze slova začala sklízet ze stolu skleničky, které tam od včerejší svatby zůstaly nedotčené. Křišťál jí tiše cinkl v rukou a připomněl oslavu, jež se teď zdála být neuvěřitelně vzdálená, jako by patřila úplně jiným lidem.
Každý její pohyb byl klidný a přesný. Posbírala ubrousky, setřela drobky, srovnala nádobí. Byla to obyčejná domácí práce, jenže v té chvíli z ní vyzařovalo cosi neústupného. Kateřina dala jasně najevo, že je připravená pokračovat v manželství s Tomášem, ale stejně tak je připravená žít bez něj. V obou případech však jen za podmínek, které nebude diktovat jeho matka.
Tomáš ji pozoroval a pomalu mu docházelo, že možná neblafuje. Že je skutečně schopná odejít od manžela už druhý den po svatbě, pokud ji bude nutit spolknout něco, co považuje za ponižující. Nic v jejím chování nepřipomínalo prázdnou výhrůžku. Neplakala, neprosila, nehledala slabý kompromis za každou cenu. Předložila fakta a čekala, jak se muž rozhodne.
Najednou prudce vstal od stolu. Kateřina znehybněla se sklenicí v ruce. Čekala, že Tomáš práskne dveřmi a poběží si stěžovat rodičům na nevděčnou manželku. V duchu už se připravovala na telefonáty Růženy Doležalové, v nichž ji bude obviňovat, že ničí rodinu a obrací syna proti vlastní matce.
Jenže Tomáš ke dveřím nezamířil. Zůstal stát uprostřed kuchyně, těžce oddechoval a bylo vidět, že se v něm pere několik protichůdných pocitů najednou. Prsty se mu sevřely v pěst, vzápětí zase povolily. Pohledem těkal po místnosti, jako by hledal oporu v něčem pevném.
— Víš vůbec, do jaké situace mě stavíš? — ozval se nakonec zastřeným hlasem. — Co mám mámě říct? Že ji moje žena vyhazuje z domu?
— Úplně jednoduše, — odpověděla Kateřina a dál oplachovala skleničky. — Řekni jí, že ses unáhlil, když jsi rozhodl sám, a nevzal jsi v úvahu názor své ženy. A že teď spolu najdete jiný způsob, jak Růženě Doležalové pomoct.
— Máma z toho bude v šoku. Vždyť už má sbalené věci, objednala si auto…
— Tak ty věci zůstanou u ní, — pokrčila Kateřina rameny. — Nebo u tvého otce, když tam, jak se ukazuje, žádná rekonstrukce stejně neprobíhá.
Tomáš ztemněl v obličeji. Lež o opravách se rozpadla sama od sebe a dál ji hájit by bylo jen směšné.
— Kateřino, nemůžeš být tak nekompromisní. Zkusme najít nějakou střední cestu. Máma by se sem přestěhovala třeba jen na měsíc, než si najde něco vhodného…
— Tomáši, — přerušila ho, — pořád míjíš to nejdůležitější. Nejde o měsíc, týden ani jeden jediný den. Jde o to, že jsi rozhodl beze mě. V mém domově se něco takového už opakovat nebude.
Uložila čisté sklenice do skříňky a otočila se zpátky k němu.
— Proti tvojí matce jako člověku nic nemám. Vadí mi ale představa, že kdokoli může nakládat s mým majetkem a s mým životem podle svého uvážení. Ani můj manžel. Ani moje tchyně. Chápeš ten rozdíl?
Tomáš pomalu přikývl. Ve tváři se mu mísilo zklamání, nejistota i rozladění. Působil jako člověk, který byl zvyklý, že jeho matka vždycky dostane, co chce, a všichni ostatní se přizpůsobí jejím potřebám.
— A když se máma urazí a přestane s námi mluvit? — zeptal se tiše.
— To už bude její rozhodnutí, — odvětila Kateřina stejně klidně jako předtím. — Dospělí lidé si sami volí, jak budou na určitou situaci reagovat.
Tomáš si dal ruce za záda a začal neklidně přecházet z místa na místo.