Taška ležela hned u dveří. Nebyla to ta obyčejná, se kterou Kateřina chodívala nakupovat, ale velká cestovní brašna, tmavě modrá, pořízená před třemi lety kvůli dovolené v Turecku. Petr o ni v přítmí předsíně zakopl, tiše zaklel a po stěně začal nahmatávat vypínač.
Světlo se prudce rozsvítilo.
Na věšáku chyběla jeho bunda. Ta šedá fleecová, která vždycky visela úplně napravo. Nebyla tam ani šála — kostkovaná, skotská, kterou mu Kateřina dala ke čtyřicátinám.
Petr prošel chodbou dál. Z kuchyně se linula vůně kávy. Ne instantní, ale skutečné, mleté, kterou si Kateřina dopřávala jen o víkendech nebo ve chvílích, kdy byla nervózní.
Dnes bylo úterý.
Zatlačil do dveří.
U kuchyňského stolu seděla Kateřina. Narovnaná, v bílém svetru, který si oblékala na pracovní pohovory a třídní schůzky. Vlasy měla pečlivě sepnuté, bez jediné stopy domácí nedbalosti. Před ní stál šálek kávy a modrá složka se šňůrkami. Vedle ní seděl asi padesátiletý muž v brýlích, u nohou aktovku. Na stole před ním byly rozložené papíry, propiska a poznámkový blok.
Petr zůstal stát ve dveřích.
„Dobrý večer,“ pronesl muž s brýlemi klidně, bez náznaku otázky v hlase.
Kateřina se hned neotočila. Nejprve dopila kávu, položila šálek na stůl a teprve potom zvedla oči k manželovi. Dívala se na něj vyrovnaně, skoro jako na kus nábytku, který už dávno překáží, jen se k jeho odstranění člověk pořád nemohl odhodlat.
„Petře, tohle je František Dvořák. Můj právník.“
Petr ucítil, jak se mu pod žebry rozlévá ledový chlad.
„Jaký právník?“ zeptal se tiše. Jeho hlas zněl téměř normálně.
„Rodinný. Kvůli vypořádání majetku.“
Udělalo mu potíže vkročit do kuchyně, přesto udělal krok. A potom ještě jeden. Nakonec se posadil na stoličku u zdi. Ne ke stolu, ne k nim, ale právě ke stěně, jako by ho mohla nějak podržet.
„Káťo…“
„Petře, nemáme moc času,“ přerušila ho. Mluvila rovně, téměř věcně. „Pan Dvořák sem přijel speciálně. Chtěla jsem, abys všechno věděl hned a bez zbytečných řečí kolem.“
Muž v brýlích — František Dvořák — otevřel blok a vzal do ruky propisku. Nedělal to okázale, spíš tak samozřejmě, jak to dělá člověk zvyklý zaznamenávat průběh jednání.
„Já…“ Petr polkl. „Můžeš mi vysvětlit, co se tady děje?“
„Podávám žádost o rozvod.“
Tři slova. Úplně obyčejná tři slova, která slýchal od sousedů, od kolegů, vídal je v seriálech. Jenže teď dopadla do kuchyně jeho vlastního bytu, na jeho vlastní lino, pod jeho vlastní lustr, v němž svítily jen tři žárovky z pěti, a najednou se změnila v něco nesrovnatelně těžšího.
„Káťo, počkej. Pojďme… pojďme nejdřív bez právníka. Promluvíme si.“
„My jsme spolu mluvili,“ odpověděla, aniž zvýšila hlas. „Před půl rokem. Před rokem. V březnu, když jsi tvrdil, že ses zdržel v práci, a já přitom podle polohy tvého telefonu viděla, že jsi na Smíchově. Mluvili jsme dost.“
Petr pohlédl na advokáta. Ten se díval do bloku. Ne ze zdvořilosti, ale proto, že to patřilo k jeho práci.
„Není to tak, jak si myslíš,“ řekl Petr. Ta slova mu připadala cizí, jako vypůjčená z nějakého laciného cizího příběhu, a on sám to slyšel.
Kateřina nepatrně pozvedla obočí.
„Petře. Ne.“
„Káťo, prosím tě…“
„Petře.“ Vyslovila jeho jméno tak, jak se mluví na člověka, který nese něco těžkého a za žádnou cenu nechce požádat o pomoc. „Nepotřebuji vysvětlení. Potřebuji dořešit několik praktických věcí. Byt, auto, chatu. Děti jsou dospělé, výživné řešit nebudeme. Ale majetek ano.“
František Dvořák pečlivě srovnal papíry do jedné úhledné hromádky.
„Pane Petře, pokud proti tomu nic nemáte, mohli bychom…“
„Mám proti tomu hodně,“ skočil mu Petr do řeči. „Zásadně nesouhlasím. Káťo, pošli ho pryč. Prosím. Nejdřív si promluvme normálně. Jako lidé.“
Kateřina se obrátila k právníkovi.
„Pane Dvořáku, dejte nám deset minut.“
Muž přikývl, bez dotčení a zcela věcně vstal a odešel do chodby. Za několik vteřin bylo slyšet cvaknutí dveří do obývacího pokoje.
Zůstali sami.
Petr nevěděl, čím začít. Poslední čtyři hodiny strávil u Lucie. Dívali se na film, jedli pizzu a on jí opakoval, že se to brzy vyřeší. Že už brzy. Že si s Kateřinou určitě promluví. Jen musí vystihnout správnou chvíli.
Teď tu chvíli vybrala Kateřina.
„Kolik toho víš?“ zeptal se.
„Dost.“ Neřekla „všechno“. Jen „dost“, a právě to bylo horší. „Petře, nechci žádnou scénu. Nechci rozebírat podrobnosti. Je mi osmačtyřicet a nemám chuť zbytek života promarnit hádkami s tebou.“
„Zbytek života…“ zopakoval potichu. „Káťo, jsme spolu třiadvacet let.“
„Vím přesně, kolik let.“
„To přece není jen tak…“
„Petře.“ Zvedla ruku. Nebylo to prudké gesto, spíš unavené zastavení. „Nechci počítat roky. Třiadvacet, pětadvacet, třicet — to není argument. Je to jen doba, která uplynula.“
Díval se na ni. Na bílý svetr. Na složku se šňůrkami. Na její ruce, položené na stole klidně a rovně, bez nervózního pohrávání. Kateřina si vždycky s něčím hrála, když byla rozrušená — s páskem hodinek, s okrajem ubrusu, s knoflíkem. Teď její ruce nehnutě spočívaly před ní.
Připravovala se. Dlouho.
„Kdy ses tak rozhodla?“ zeptal se.
„Oficiálně před třemi měsíci. Uvnitř ve mně to bylo dřív.“
„A mlčela jsi?“
„Připravovala jsem se.“
To slovo mezi nimi dopadlo přesně a tvrdě. Petr pochopil, že Kateřina, která mlčela a připravovala se, zatímco on jezdil za Lucií, zatímco říkal „brzy“, zatímco odkládal nevyhnutelné, už byla někdo jiný. Ne ta žena, která v březnu plakala. Ne ta, která se ptala „kdo je ona?“ a marně čekala na poctivou odpověď.
Tahle Kateřina nepotřebovala advokáta jako zbraň. Potřebovala ho jako nástroj.
„Byt je napsaný na mě,“ řekl.
„Já vím. Právě proto to budeme řešit.“
„Polovina byla koupená za peníze z prodeje mámina bytu.“
„Petře.“ Podívala se na něj přímo. „Přesně kvůli tomu je tady pan Dvořák. Aby všechno proběhlo správně. Bez křiku. Bez toho, aby někdo později tvrdil, že to pochopil jinak nebo že jsme se na něčem nedomluvili. Chci mít všechno doložené.“
„Ty mi nevěříš.“
„Ne,“ odpověděla prostě. „Už ne.“
Vstal. Začal přecházet po kuchyni — k oknu a zase zpátky. Za sklem byla tma, sem tam světla v protějších domech a mokrý asfalt ve dvoře. Začínalo pršet.
„Káťo. Chci ti to vysvětlit.“
„Vysvětlení nepotřebuji.“
„Ale já ano.“ Otočil se k ní. „Potřebuji, abys to pochopila. Není to tak, jak si myslíš. Já… já jsem neměl v úmyslu nic rozbít.“
Mlčela.
„Prostě se to stalo… samo. Neplánoval jsem to. Káťo, opravdu.“
„Samo,“ zopakovala. „Stalo se to samo.“ Lehce naklonila hlavu. „Petře. Rok a půl jsi mi lhal. Každý den. Někdy i dvakrát denně — volal jsi a říkal: zdržím se, jsou zácpy, mám schůzku. To není ‚samo‘. To je rozhodnutí. A ty ses pro něj pokaždé znovu rozhodl.“
Nenašel žádnou odpověď.
„Přece chápeš,“ pokračovala, „že kdyby to bylo opravdu ‚samo‘ a kdybys to ‚neplánoval‘, přišel bys za mnou a řekl mi to. Před rokem. Nebo před rokem a půl. Jenže ty jsi nepřišel. Čekal jsi, že se to nedozvím. Anebo že se to nějak vytratí samo.“
Petr se znovu posadil na stoličku.
„Máš pravdu,“ řekl velmi tiše.
„Já vím.“
„Káťo, nechci přijít o rodinu.“
V její tváři se cosi pohnulo. Jen nepatrně, skoro neviditelně. Sáhla po šálku, ale hned si uvědomila, že je prázdný, a položila ho zpátky.
„Petře. Rodina už není. Přišel jsi o ni. Ne dnes — mnohem dřív. Já to jen… převádím do oficiální podoby. Abychom oba mohli jít dál.“
„Já nechci jít dál bez tebe.“
„Bez tebe jsem žila rok a půl,“ řekla tiše. „Jen ses o tom nikdy neodvážil mluvit nahlas.“
Petr nevěděl, co by na to mohl říct. Protože měla pravdu.