Nejhorší na tom nebylo, že byla připravená. Ani to, že v jejich obýváku seděl právník a na stole ležely papíry. Dokonce ani ta cestovní taška u dveří nebyla tím, co ho zasáhlo nejvíc.
Nejhorší bylo vědomí, že má pravdu.
„Zavolej ho,“ řekl Petr.
Kateřina k němu zvedla oči a chvíli si ho prohlížela, jako by se chtěla ujistit, že rozuměla správně.
„Jsi si jistý?“
„Zavolej ho.“
Beze slova vstala a odešla do chodby. Za necelou minutu se vrátila i s Františkem Dvořákem. Ten si znovu sedl na své místo, otevřel blok a připravil si pero. Všechno udělal věcně, klidně, bez náznaku vítězství nebo zadostiučinění.
„Dobře,“ pronesl právník. „Navrhoval bych začít soupisem společného majetku.“
Petr jen přikývl.
Venku za oknem začal déšť bubnovat silněji.
František Dvořák odešel krátce po půl jedenácté. Na stole po něm zůstala složka s kopiemi dokumentů, vizitka a stručné ujištění, že se ozve zítra po poledni.
Kateřina odnesla hrnky. V dřezu je vypláchla a postavila stranou.
Petr pořád seděl u zdi, jako by se odtud nedokázal zvednout.
„Káťo,“ ozval se, když si utírala ruce do utěrky. „Ta taška v předsíni… To je moje?“
Otočila se.
„Ano. Připravila jsem ti věci na první dny. Oblečení asi na týden, doklady, nabíječku. Šampon, holicí strojek. Nevěděla jsem, kam pojedeš, tak jsem vzala tu lehčí.“
Nějakou chvíli mlčel.
„A kam mám jet?“
„To už je na tobě.“
„Já nemám jinou…“
Věta mu uvízla v krku. Kateřina se na něj dívala klidně. Bez zlosti. Bez triumfu. Jen čekala, jestli to dokončí.
Petr sklopil pohled.
„Máš pravdu,“ řekl tiše. „Mám kam jet.“
„Tak dobře,“ odpověděla vyrovnaně.
Zvedl se. Pomalu došel do chodby a vzal tašku za ucha. Byla těžší, než čekal. Kateřina vždycky uměla balit věci tak, aby v nich bylo všechno potřebné.
„Káťo.“
Stála ve dveřích kuchyně, opřená ramenem o futro, ruce zkřížené na prsou. Nezatarasila mu cestu. Jen tam byla.
„Co?“ zeptala se potichu.
„Ty… budeš v pořádku?“
Na okamžik se odmlčela.
„Budu.“
Přikývl.
Obouval se dlouho a nešikovně, jako by náhle zapomněl, jak se to dělá. Sáhl po klíčích od auta, sevřel je v dlani, ale vzápětí je položil zpátky na skříňku. Auto se nakonec rozhodli napsat na ni. Bylo to spravedlivé. Jezdila s ním častěji.
„Klíče od bytu?“ připomněla Kateřina.
Petr je sundal z kroužku a položil vedle těch od auta.
„Díky,“ zamumlal.
„Za co?“
„Že jsi nekřičela. Že… jsi to udělala lidsky.“
Dívala se na něj dlouho. V jejím obličeji nebylo nic, co by dokázal přečíst.
„Jdi, Petře.“
Otevřel dveře.
„Káťo. Promiň.“
„Jdi.“
Dveře se zavřely.
Kateřina zůstala stát v předsíni a chvíli hleděla na místo, kde visívala jeho bunda. Šedá fleecová. A kostkovaná šála.
Nevyhodila je. Odnesla je do komory, pečlivě pověsila na ramínko. Pro jistotu. I když sama nevěděla, jaká jistota by to teď ještě mohla být.
Pak se vrátila do kuchyně a postavila konvici.
Ze skříňky vytáhla jiný hrnek. Ten, který obvykle nepoužívala, když byl Petr doma. Dostala ho kdysi od mámy a Petr ho jednou shodil na zem. Ulomil se mu ucho. Kateřina ho slepila, ale prasklina zůstala vidět. Vždycky se za ten hrnek trochu styděla. Za to křivé, slepované ouško.
Teď si do něj nalila čaj. Opatrně ho uchopila dvěma prsty právě za to opravené místo.
Drželo.
Lucie bydlela na Jižním Městě. Pronajímala si malou garsonku ve čtvrtém patře panelového domu, kde výtah fungoval jen někdy. Petr vyšel schody pěšky a zazvonil.
Otevřela téměř okamžitě. Měla na sobě pyžamo a v ruce držela telefon. Bylo vidět, že ještě nespala.
„Ty? Co se stalo?“
Petr zvedl cestovní tašku.
„Můžu u tebe chvíli zůstat? Na nějakou dobu.“
Podívala se na něj. Pak na tašku. A znovu na něj.
„Ona na to přišla?“
„Podala žádost o rozvod.“
Lucie ustoupila stranou a pustila ho dovnitř. Vešel do předsíně, postavil tašku ke zdi a zul se. V bytě byl cítit lak na nehty a něco sladkého. Nejspíš si lakovala nehty právě ve chvíli, kdy zazvonil u domovních dveří.
„Kdy se to…“ začala.
„Dneska. Pozvala si právníka.“
„Právníka?“ Lucie zamrkala. „Vážně?“
„Vážně.“
Prošla do pokoje a Petr ji následoval. Na pohovce ležel přehoz, na stolku stála lahvička laku a vedle ní vatové tamponky. Televize běžela bez zvuku. Na obrazovce se střídaly zpravodajské záběry.
„Petře.“ Lucie se k němu otočila. „Jak ti je?“
Sedl si na kraj pohovky. Lokty opřel o kolena a přejel si dlaněmi po obličeji.
„Ještě nevím.“
Posadila se vedle něj a položila mu dlaň na záda.
„Takže je konec? Oficiálně?“
„Oficiálně.“
„A…“ Zarazila se. „A teď budeš tady?“
„Jestli můžu.“
Díval se na televizi. Nějaký muž na obrazovce mluvil do kamery, dole běžel pruh se zprávami, ale bez zvuku to celé působilo vzdáleně a cize. Ještě před pár desítkami minut seděl na stoličce u zdi ve vlastní kuchyni, pod vlastním lustrem se třemi žárovkami, a díval se, jak jeho žena jedná s právníkem. A teď seděl tady.
„Samozřejmě že můžeš,“ řekla Lucie tiše.
Odklidila přehoz z pohovky, šla postavit vodu na čaj a ještě něco povídala, ale Petr ji skoro neposlouchal. V myšlenkách se vracel k tašce stojící u dveří. Tmavě modré, cestovní. K té, kterou Kateřina koupila kdysi na cestu k moři. Zabalila ji sama. Oblečení na týden, doklady, nabíječka. Šampon, holicí strojek. Lehčí varianta.
Věděla, že odejde.
Připravovala se na to.
Druhý den ráno se Kateřina probudila v šest. Jako vždycky. Bez budíku, jen ze zvyku, který si v sobě nesla celé roky. Minutu ležela a dívala se do stropu.
Bylo ticho.
Z koupelny se neozýval žádný hluk. Petr vstával brzy, pouštěl vodu, štrachal ve skříňkách a pokaždé něco hledal.
Teď nic.
Jen ticho.
Vstala, umyla se a uvařila si kávu.
Sedla si k oknu.
Únor teprve začínal a nebe mělo bílou barvu. Ne jasně zimní, jiskřivou, ale šedavě mléčnou, takovou, jaká bývá ve chvíli, kdy se počasí ještě nerozhodlo, jestli začne sněžit. Na dvoře domovník líně škrábal škrabkou po asfaltu. Bez nadšení, spíš ze setrvačnosti.
Kateřina držela hrnek oběma rukama.
Zavolala jí dcera. Tereza z Plzně. Volala skoro každé ráno cestou do práce.
„Ahoj, mami. Jak se máš?“
„Normálně. Už jedeš?“
„Metrem. Dneska je to všude úplně zasekané.“ Nastala krátká pauza. „Mami, ty jsi brečela?“
„Ne.“
„Máš divný hlas.“
„Jen jsem se nevyspala. Terezko, nevymýšlej si.“
„Mami.“ Tereza ztišila hlas. Dělala to vždycky, když chtěla říct něco důležitého. „Stalo se něco?“
Kateřina chvíli mlčela.
„Táta odešel.“
Na druhém konci bylo ticho. Pak se ozval šum metra a hlášení další stanice.
„Na dlouho?“ zeptala se Tereza opatrně.
„Napořád.“
Zase ticho.
„Mami…“
„Terezo, prosím, nezačínej. Je to v pořádku. Já jsem v pořádku. Zavolej mi večer, ano? Teď se musím chystat.“
„Mami, můžu o víkendu přijet…“
„Zatím ne. Opravdu. Všechno je dobré.“
Ukončila hovor a položila telefon na stůl.
Všechno je dobré.
Nevěděla, jestli je to pravda. Možná ano i ne zároveň. Jako když člověk dlouho nese něco těžkého, pak to konečně položí na zem, ruce mu ještě brní a záda bolí, ale přece jen se mu dýchá o něco volněji.
Už bylo trochu lehčeji.
Dopila kávu.
Umyla hrnek. Ten se slepeným ouškem.
A postavila ho na polici vedle ostatních.
František Dvořák zavolal přesně ve dvanáct.
„Paní Kateřino, váš manžel mě dnes ráno kontaktoval. Je připraven jednat.“
„Dobře.“
„Také mě požádal, abych vám vyřídil…“ Na okamžik se odmlčel, jako by pečlivě volil slova. „Že nebude zpochybňovat váš návrh ohledně bytu.“
Kateřina neodpověděla hned.
„Rozumím.“
„Navrhuji schůzku ve čtvrtek. Vyhovovalo by vám to?“
„Ano. Ve tři.“
„Zapsal jsem si to. A ještě bych rád řekl, paní Kateřino, že jste se připravila opravdu… velmi důkladně. V dokumentech je naprostý pořádek.“
„Dvacet let jsem pracovala v účetnictví, pane Dvořáku. Pořádek v papírech je jedna z mála věcí, které umím.“
Z telefonu zaslechla jeho tiché uchechtnutí. Nebyl v něm výsměch, spíš něco podobného uznání.
„Tak ve čtvrtek.“
„Ve čtvrtek.“
Odložila mobil.
Došla k oknu. Na dvoře se domovník pořád mordoval se škrabkou, tentokrát už jinou, kovovou, a najednou ji vedl po zemi s podivným potěšením. Sníh se nakonec přece jen spustil.