Padal v tenké vrstvě a tam, kde škrabka přejela po asfaltu, se povrch najednou leskl čistotou, skoro jako nový.
Kateřina se dívala ven.
Byt napadat nebude.
Necítila žádné vítězství. Spíš únavu, která se konečně začínala pomalu rozpouštět. Jako po dlouhé nemoci, kdy horečka už ustoupila, ale nohy jsou ještě nejisté a člověk netouží po ničem jiném než sedět u okna a pozorovat sníh.
Mobil se znovu rozechvěl. Tereza. Kateřina se pousmála a přijala hovor.
„Mami, v pátek stejně přijedu.“
„Terezo…“
„Mami. Nehádej se. Přijedu, něco uvařím. Kdy jsi naposledy jedla normální jídlo?“
„Včera ráno.“
„No právě. V pátek mě čekej. A neříkej, že nemusím. Lístek už mám koupený.“
Kateřina se zasmála. Tiše, nečekaně i pro sebe.
„Ty jsi nemožná.“
„To mám po tobě,“ odpověděla Tereza. „Tak zatím, mami. Bude to dobré.“
Když Tereza zavěsila, Kateřina ještě chvíli zůstala stát u okna.
Sněžilo.
Domovník škrábal chodník s očividnou chutí.
Bude to dobré.
Ještě nevěděla kdy. Jestli za měsíc, za půl roku, nebo třeba až za rok. Ale jedno věděla jistě: život neskončil včera večer ve chvíli, kdy za Petrem zapadly dveře. Bylo to cítit v hrnku s přilepeným uchem, který teď mohla vytáhnout ze skříňky kdykoli, bez vysvětlování a bez poznámek. V ranním tichu koupelny. V možnosti koupit si konečně permanentku do bazénu, kterou dva roky odkládala, protože Petr tvrdil, že jsou to zbytečné rozmary. A taky v tom, že páteční večeři bude vařit Tereza. A to bylo dobře.
Vzala telefon a vyhledala číslo bazénu.
Na neděli se objednala.
U Lucie Petr vydržel čtyři dny.
Pátý den mu řekla klidně, skoro opatrně, ale bez možnosti to přeslechnout:
„Petře. Musíme si promluvit.“
Seděl v kuchyni nad kávou. Zvedl k ní oči.
„Mluv.“
Posadila se proti němu. Položila ruce na desku stolu. Téměř stejně jako tehdy Kateřina, a on se přistihl, že si toho všiml.
„Já na tohle nejsem připravená,“ řekla Lucie. „Na… na to, že tu teď budeš pořád. Myslela jsem si, že to chci, jenže…“ Odmlčela se. „Scházeli jsme se. Tajně. To bylo něco jiného. Ale teď jsi přišel s taškou a…“
„Rozumím,“ přerušil ji Petr.
„Petře, já ne…“
„Lucie. V pohodě. Pochopil jsem.“
Dopil kávu. Hrnek postavil do dřezu. Pak prošel do předsíně a zvedl tašku, která tam pořád stála. Ještě ji ani pořádně nevybalil, vytáhl jen pár věcí.
„Petře,“ vyšla Lucie za ním. „Mrzí mě to.“
„Nemusí.“
„Kam půjdeš?“
„Zatím nevím. Asi k Martinovi. Říkal, že můžu.“
Zavázal si boty a přehodil si tašku do ruky.
„To ale neznamená, že já…“ začala Lucie.
„Lucie,“ podíval se na ni. „Vážně. Nic se neděje.“
Odešel.
Ve výtahu jel sám. Tentokrát fungoval. Díval se na svůj odraz v kovových dveřích, matný a pokřivený jako všechny výtahové odrazy: nos širší, čelo nižší, obličej cizí a zároveň až příliš známý.
Čtyřiačtyřicet let.
Dcera v Plzni. Manželka už skoro bývalá. Milenka, která zjistila, že na společný život nemá sílu.
A jedna taška.
Výtah zastavil a dveře se rozevřely.
Petr vystoupil.
Ve čtvrtek se sešli v kanceláři Františka Dvořáka. Byla malá, s oknem do dvora, kaktusem na parapetu a diplomy zavěšenými na stěně.
Kateřina dorazila přesně. Petr tam byl o pět minut dřív. Když vešla, seděl na židli a upřeně hleděl na kaktus.
Pohlédli na sebe.
„Ahoj,“ řekl.
„Ahoj.“
Posadila se naproti němu, za stůl. František Dvořák zaujal své místo a rozložil dokumenty.
„Tak,“ začal advokát. „Navrhuji, abychom začali bytem.“
A začali.
Petr toho moc nenamluvil. Většinou souhlasil. Jen jednou otevřel otázku chaty. Řekl, že tam má nářadí a rád by si ho odvezl. Kateřina přikývla. Bez problémů, ať si ho vezme. Jednou zachytil její pohled. Neuhnula. Dívala se klidně, přímo, tak, jak se člověk dívá na někoho, koho kdysi znal dokonale a teď už ho zná jen dostatečně.
Za hodinu bylo všechno podepsané.
Vyšli zároveň. Ne proto, že by chtěli, prostě tam byly jedny dveře. Na chodbě jí Petr podržel křídlo, ona kývla a prošla jako první.
Venku vládl únor. Šedivý, větrný, s mokrým sněhem, který se neuměl rozhodnout, jestli má padat, nebo přestat.
„Tak,“ řekl Petr.
„Tak,“ odpověděla.
Chvíli stáli mlčky.
„Tereza to ví?“ zeptal se.
„Ano. O víkendu přijela.“
„Jak je na tom?“
„Dobře. Trápí ji to, ale drží se.“
„Zavolám jí.“
„Zavolej.“
Zase ticho.
„Kačko,“ ozval se pak.
„Ano?“
„Ty… jsi opravdu v pořádku?“
Podívala se na něj. Potom na mokrý sníh, šedé nebe a holé stromy u silnice.
„Budu,“ řekla. „Budu v pořádku.“
Přikývl.
„Měj se, Kačko.“
„Měj se, Petře.“
Rozešli se každý jiným směrem.
Kateřina zamířila k metru. Šla rychle a neohlížela se. V kapse ji hřál telefon. Tereza ji zvala znovu na víkend. Kamarádka Ivana psala a ptala se, jak se drží. Z bazénu přišla připomínka nedělní rezervace.
Život pokračoval. Vlastní, oddělený, nový.
Mokrý sníh se jí cestou rozpouštěl na kabátu.
Kateřina šla dál.
O tři měsíce později si koupila permanentku do bazénu.
Ne do toho, který si vyhlížela celé dva roky. Ten zrovna zavřeli kvůli rekonstrukci. Vybrala si jiný, dvě tramvajové zastávky od domu. Byl o sto dvacet pět korun měsíčně dražší, ale měl slušné dráhy a personál, který na nikoho zbytečně nemluvil.
Poprvé tam přišla v neděli v osm ráno. V tašce měla čepici, brýle a plavky. Ty modré s bílým proužkem, které tři roky visely ve skříni za letním oblečením. Převlékla se a vešla do haly.
V tu hodinu bylo v bazénu skoro prázdno. Na vedlejší dráze plavaly tři starší ženy, pomalu, a přes okraj bazénu si něco povídaly. V nejvzdálenějším rohu byl asi šedesátiletý muž, který předváděl velmi soustředěná prsa. Voda byla průzračná, namodralá a voněla chlorem. Kateřina zůstala vteřinu stát na kraji, než do ní vstoupila.
Odrazila se.
Začala plavat.
Prvních sto metrů lapala po dechu. Tělo si odvyklo, neplavala příliš dlouho. Zastavila se, několikrát se nadechla a zkusila to znovu. Pak ještě jednou. A potom si našla rytmus. Paže, nádech, obrat u kraje. Najednou to šlo snáz. Plavala a v hlavě neměla nic. A právě to bylo dobré. Poprvé po mnoha měsících byla její hlava opravdu prázdná. Bez výpočtů, bez rozhovorů s advokátem, bez večerního přehrávání onoho dne, bez vzpomínek, které se vždycky objevovaly v nejméně vhodnou chvíli.
Jen voda. Jen ruce. Jen dech.
Uplavala osm set metrů a vylezla z bazénu s roztřesenými pažemi a s pocitem, který se podobal uspokojení.
Ve sprše, pod proudem horké vody, přemýšlela, že si bude muset koupit pořádné plavecké brýle. Tyhle ji tlačily na kořen nosu. A možná i termosku, aby si s sebou mohla nosit čaj. Po plavání měla chuť na něco teplého, jenže automat dole vyráběl cosi nepitného.
Drobné plány. Obyčejné praktické věci.
U zrcadla si sušila vlasy a pozorovala vlastní tvář. Bez líčení, zarudlou po vodě, s mokrými prameny kolem čela. Čtyřicet osm let. Ne že by se změnila. Spíš byla jiná. Jako hrnek s přilepeným uchem: pořád tentýž, jen s prasklinou, za kterou už se člověk nemusí stydět. Prostě tam je.
U východu z bazénu narazila na jednu z těch žen. Na tu, která plavala uprostřed a smála se ze všech nejhlasitěji.
„Jste tu poprvé?“ zeptala se a omotávala si kolem krku šálu.
„Ano.“
„Příště přijďte na devátou. Schází se nás tu taková malá parta, potom chodíme na kávu do bufetu.“ Usmála se jednoduše, bez nátlaku a bez očekávání. „Já jsem Alena.“
„Kateřina.“
„Tak dobře, Kateřino. Uvidíme se.“
Alena vykročila po chodníku k tramvajové zastávce. Kateřina zůstala ještě okamžik stát a dívala se za ní.
Potom vytáhla telefon.