Na displeji otevřela konverzaci s Terezou a napsala: „Byla jsem v bazénu. Líbilo se mi to. Příští neděli jdu znovu.“
Odpověď přišla skoro okamžitě. Tři srdíčka a za nimi věta: „Mami, jsem na tebe pyšná!“
Kateřina telefon zasunula zpátky do kapsy a pomalu se vydala k zastávce.
Petr zatím bydlel u Martina. V jeho malé garsonce na sídlišti, kde všechno působilo cize a provizorně. Skládací lehátko v rohu. Knihy, které nebyly jeho. Lednice plná jídla, na něž neměl nárok a které mu připomínalo, že je tu jen na čas.
Martin se na nic moc nevyptával, a právě za to mu byl Petr vděčný. Večer přišel z práce, něco si ohřál, pustil si fotbal, chvíli koukal a pak šel spát. Prostě existoval vedle něj, bez nároku na zpověď a bez potřeby rozebírat, co se stalo.
Petr chodil do práce. Vracíval se pozdě. Lehával na rozkládacím lehátku a díval se do bílého stropu.
Třetí den zavolal Tereze.
„Tati,“ ozvala se. Nebyla nepříjemná, jen v jejím hlase chybělo to samozřejmé teplo, na které byl zvyklý.
„Terezo. Jak se máš?“
„Jde to. Pracuju.“
„Chtěl jsem ti… něco vysvětlit.“
Na druhém konci nastalo ticho.
„Tati, já žádné vysvětlení nepotřebuju,“ řekla nakonec. „Jsem dospělá, chápu, že se takové věci stávají. Jenom je mi…“ Odmlčela se a potom dodala tišeji: „Je mi líto mámy. Po tolika letech.“
„Já vím.“
„Mohl jsi jí to říct dřív. Normálně. Lidsky.“
„Vím.“
Chvíli mlčeli oba.
„Dobře,“ vydechla Tereza. „A ty? Jak to zvládáš?“
„Nějak ano.“
„Kdybys potřeboval pomoct, řekni. To víš.“
„Vím. Terezo… promiň.“
„Tati.“ Unaveně si povzdechla. „Jsi můj táta. To se nezmění. Ale mámu v tom taky nenechám.“
„To po tobě ani nechci.“
„Tak jo. Zavolej, kdyby něco.“
„Zavolám.“
Položil telefon vedle sebe.
Ležel dál.
Za oknem sněžilo. Už to nebyl mokrý, rozbředlý sníh, ale opravdový zimní, který se drží na střechách i na chodnících.
Myslel na byt. Na jejich byt, který už teď podle papírů patřil Kateřině. Vybavila se mu kuchyně a lustr nad stolem, v němž svítily jen dvě žárovky z pěti. Tolikrát si říkal, že je vymění. Pořád to odkládal. Teď už to nebyla jeho starost.
Myslel i na Lucii. O týden později mu napsala krátkou zprávu: „Mrzí mě, jak to celé dopadlo. Doufám, že se všechno časem srovná.“ Odpověděl jen: „Děkuju.“ Tím to skončilo.
Nejvíc se mu ale vracela Kateřina. Advokát u kuchyňského stolu. Modrá složka se zavazováním. Její ruce položené klidně na desce stolu, bez nervózního mačkání prstů.
Připravila se.
Teprve teď chápal, že v tom nebyla zášť. Nebyla to past ani pomsta. Jen byla člověkem, který se s těžkými věcmi vyrovnává pomalu, potichu a po svém. Došla k rozhodnutí a pak si všechno uspořádala. Přesně, čistě, s dokumenty na správném místě.
Dvacet let v účetnictví udělá své.
On se začínal připravovat teprve teď. Večer co večer procházel nabídky bytů. Nic se mu nelíbilo. Všechno působilo cize, malé, drahé. Jenže i to asi patřilo k věci. Najít něco vlastního nějakou dobu trvá.
Březen sotva začal.
V sobotu dorazila Tereza ke Kateřině s taškou plnou potravin.
„Mami, a co jsi celý týden jedla?“
„Vařila jsem si polévku. Nepřeháněj.“
„Jakou polévku? Ty polévku neumíš.“
„Umím.“
„Mami, ty umíš vývar. To není polévka.“
Kateřina se rozesmála. Tereza se přidala a najednou stály obě v kuchyni a smály se kvůli polévce, úplné hlouposti, a přesto to bylo dobré. Živé. Skutečné.
Tereza se pustila do boršče. Trvalo jí to dlouho, zabrala celou linku, bouchala hrnci, hledala ocet a třikrát se ptala, kolik ho má dát. Kateřina seděla u stolu s kávou a pozorovala ji.
„Mami,“ začala Tereza, zatímco míchala v hrnci, „přemýšlela jsi, co budeš dělat dál?“
„Jak dál?“
„No… práce, život, všechno. V té účtárně jsi už jak dlouho? Dvacet let?“
„Dvacet dva.“
„Nechtěla bys něco změnit? Nemyslím hned dát výpověď, ale… nevím. Něco nového.“
Kateřina se na okamžik zamyslela.
„Začala jsem chodit do bazénu.“
Tereza se otočila tak rychle, až jí lžíce cinkla o okraj hrnce. V obličeji měla překvapení i radost zároveň.
„Vážně?“
„Vážně. V neděli. A je tam taková skupinka žen. Potom spolu chodí na kávu.“
„Mami!“ Tereza odložila lžíci a objala ji. Pevně, nečekaně, skoro tak, jako se objímají děti, ne matky. „To je skvělé!“
„No dobře, dobře.“ Kateřina ji poplácala po zádech. „Hlavně nevylij ten boršč.“
„Nevyliju.“ Tereza ji pustila a vrátila se ke sporáku, ale tváře jí zůstaly červené. „Mami, mám radost.“
„Já taky,“ odpověděla Kateřina potichu. „Taky mám radost.“
Boršč jedly dlouho. Dávaly si druhou porci, přikusovaly chleba a mluvily tak, jak spolu umí mluvit jen matka a dospělá dcera ve chvíli, kdy obě konečně přestanou předstírat, že všechno je jednoduché.
Tereza vyprávěla o práci, o Plzni, o kolegovi, který ji pořád něčím rozesmíval. Kateřina naslouchala, ptala se a smála se tam, kde se smát měla.
Venku se setmělo.
Tereza zůstala přes noc. Uložila se na pohovce pod tím starým plédem, který odjakživa ležel v obýváku. Když už byla zachumlaná, zavolala:
„Mami, ještě nezhasínej, budu si číst.“
„Čti.“
Kateřina si lehla ve své ložnici a zavřela oči.
V bytě svítilo světlo. V obýváku Tereza něco četla na telefonu a občas se tiše zasmála.
Bylo ticho.
Bylo teplo.
Bylo doma.
Hrnek se slepeným ouškem stál na polici.
Kateřina usínala.
Uběhlo půl roku.
Rozvod byl hotový v dubnu. Bez soudu, jen na základě žádosti, protože žádné nezletilé děti neměli a majetek už byl rozdělený. Petr přišel na matriku, podepsal, co bylo třeba, a odešel. Ten den spolu skoro nemluvili. Jen si na chodbě kývli, jako lidé, kteří se kdysi dávno znali tak dobře, že už není co dodávat.
V květnu si Kateřina vzala dovolenou. Poprvé po třech letech celou, poctivé dva týdny. Odjela za Terezou do Plzně. Chodily podél řeky, sedaly si do malých kaváren, večer se toulaly po mostech a dlouho se vracely domů. Kateřina fotila všechno, co viděla. Vodu, zábradlí, fasády domů i náhodné kočky, které se tvářily, jako by jim město patřilo.
V červnu ji Alena z bazénu pozvala do turistického klubu. Nešlo o nic velkolepého. Krátké víkendové výlety do okolí Prahy, pěší trasy, společné jídlo u ohně. Kateřina chvíli váhala, pak souhlasila. Ze začátku jí to připadalo zvláštní. Nezvyk. Občas se cítila neobratně, protože už dávno netrávila čas mezi lidmi, které neznala. Jenže zároveň to bylo příjemné. Jinak příjemné než dřív.
Petr si v červnu pronajal byt. Malou jednopokojovou garsonku, ale vlastní. Koupil si pořádnou matraci a připevnil na zeď polici. Pak zavolal Tereze a nadiktoval jí adresu. Řekla, že se někdy přijede podívat.
„Tati, máš tam aspoň něco k jídlu?“
„Mám.“
„Co přesně?“
„Terezo.“
„Co přesně, tati.“
„Vejce. Chleba. Kávu.“
„To není jídlo.“
„Něco koupím.“
„Dneska. Slib mi to.“
„Slibuju.“
Opravdu zašel do obchodu. Přinesl pohanku, kuře a ještě pár věcí, které ho napadly až mezi regály. Uvařil si. Najedl se sám, v tichu, u okna svého nového bytu. Ještě pořád byl cizí, ale pomalu se měnil v místo, kde se dalo zůstat.
Život pokračoval.
Každému po svém.
Jednu srpnovou neděli dorazila Kateřina do bazénu za horkého dopoledne. Ve městě viselo dusno, takové to těžké, letní, kvůli němuž chladná voda působí jako dar.
Uplavala kilometr. Tentokrát už bez boje, bez zadýchávání, s klidem.
Potom seděla v bufetu s Alenou a Marií Procházkovou. Pila čaj s citronem a křoupala suchar.
Mluvily o tom, že Marie Procházková byla minulý měsíc u Lipna. O tom, že turistický klub se v září chystá na Šumavu. A taky o Alenině vnučce, která nastupuje do první třídy.
Byl to obyčejný rozhovor. Nic mimořádného.
Kateřina držela hrnek oběma rukama. Čaj byl horký, porcelán bílý a hladký, bez jediné praskliny. Napadlo ji, že ještě před osmi měsíci tyhle lidi vůbec neznala. Neznala tenhle bazén, tenhle bufet, nedělní čaj po plavání.
Nevěděla spoustu věcí.
Život umí překvapit. Ne vždycky dobře. Ale někdy právě takhle. Nenápadně, bez varování. S hrnkem čaje, sucharem a ženou jménem Alena, která se u okraje bazénu směje tak hlasitě, že ji nejde přehlédnout, a pak vás pozve do turistického klubu.
„Kateřino, jedeš s námi v září?“ zeptala se Alena.
„Myslím, že ano,“ řekla Kateřina.
„To je dobře,“ přikývla Alena. „Je tam krásně. Uvidíš sama.“
Kateřina kývla.
Dopila čaj.
Za oknem bufetu stál srpen. Horký, hlučný, živý.
Před ní bylo září.
A za ním všechno ostatní.