„Máma říkala, že se jí ten byt líbí. Zítra se na něj jedeme podívat a ty zaplatíš polovinu. Je to fér,“ pronesl Martin směrem k manželce tak lhostejně, jako se odhazuje papírek do koše. Mimochodem. Bez jediného pohledu.
Tereza stála u sporáku a míchala kaši. Lžíce v její ruce se na okamžik zpomalila, jenže Martin si toho nevšiml. Už měl oči přilepené k telefonu.
„Kolik ten byt stojí?“ zeptala se klidným hlasem.
„Dva miliony. Vezmeme to napůl. Máma dá svoje úspory, my doplatíme zbytek.“
Tereza vypnula plotýnku. Pomalu. Velmi opatrně. Kdyby tím knoflíkem otočila prudce, ruce by ji prozradily.
Milion korun.
Přesně tolik poslala před třemi týdny pryč. Jenže ne na byt pro tchyni. Na něco úplně jiného.
Renata Petrovna, Martinova matka, zavolala tehdy v neděli, zrovna když byla Tereza ve sprše. Volala vždycky v tu nejméně vhodnou chvíli, skoro jako by si takové okamžiky cíleně vybírala. Martin s ní mluvil dobrých čtyřicet minut a Tereza přes dveře zachytila jen útržky: „jasně, mami“, „nějak to vyřešíme, mami“, „Tereza to pochopí“.
Tereza to pochopí.
Ta věta s nimi žila v manželství už šest let. Jako starý hřebík ve zdi, který nikdo nevytáhl, ale všichni o něm vědí.
Renata Petrovna svou snachu neměla ráda. Nesnažila se to nijak okázale ukazovat, ale ani se tím netajila. Prostě se chovala, jako by Tereza neexistovala. U rodinných večeří mluvila výhradně se synem, přes něj si nechávala podat sůl, jeho se ptala, jak se mají. Tereza seděla hned vedle a připadala si jako kus nábytku. Hezký, drahý, ale naprosto zbytečný.
Martin to neviděl. Anebo dělal, že nevidí. Tereza už dávno nedokázala určit, kde končí jeho slepota a kde začíná pohodlnost.
Ráno odjela do práce dřív než obvykle. Vystoupila z metra na Náměstí Republiky a došla pěšky jeden blok do kanceláře malé firmy, která se zabývala online vzděláváním. Tereza tam vedla kurzy finanční gramotnosti. Bylo to skoro k smíchu: učila cizí lidi zacházet s penězi, zatímco doma nemohla bez vysvětlování rozhodnout ani o jediné koruně.
U kávy otevřela konverzaci se Simonou, kolegyní a jediným člověkem, kterému opravdu věřila.
„Řekl mi o tom bytě,“ napsala Tereza.
„A?“
„Milion. Moje polovina.“
Chvíli bylo ticho. Pak se objevily tři tečky. Simona psala.
„Terezo. Vždyť ty už jsi ty peníze poslala.“
„Ano.“
„A co teď?“
Tereza zasunula telefon do kabelky. Co teď? To sama nevěděla. Přesněji řečeno věděla, jen ještě nebyla připravená vyslovit to nahlas.
Celá věc s penězi začala před osmi měsíci, když zemřela její teta. Osamělá žena z Plzně, která celý život pracovala jako lékárnice a nikdy neutrácela za zbytečnosti. Zůstala po ní částka, která nebyla žádným pohádkovým bohatstvím, ale rozhodně ani drobnými. Milion sto dvacet pět tisíc korun, které odkázala své neteři.
Martinovi o tom Tereza neřekla. Ne hned. Myslela si, že mu to poví, jen počká na vhodnou příležitost. Jenže ta nepřicházela. Místo ní se doma pořád dokola mluvilo o mamince, o tom, jak je pro ni těžké být sama, a o tom, že by potřebovala byt blíž k nim.
A tak se Tereza rozhodla.
Před třemi týdny peníze převedla. Ne tchyni. Ani na společný účet. Vložila je do malého podniku, do kavárny, kterou otevírala její dávná známá Andrea. Andrea hledala společníka. Měla pronajaté prostory na Vinohradech, promyšlený koncept i dodavatele. Chyběly jí jen finance na rozjezd. Tereza se tam před měsícem zastavila náhodou, dala si kávu, rozhlédla se po prázdných zdech a sama sebe překvapila slovy: „Vstoupím do toho s tebou.“
Andrea měla slzy na krajíčku.
Tereza neplakala. Jen provedla převod a poprvé po dlouhé době měla pocit, že udělala něco, co je doopravdy její.
„Máš večer čas?“ napsal jí Martin ve tři odpoledne. „Máma se chce zastavit a probrat detaily.“
Tereza hleděla na zprávu a pomyslela si: tak je to tady. Právě ten okamžik, který tak dlouho odsouvala.
Renata Petrovna dorazila v sedm. Vešla bez zazvonění, protože měla klíč. Martin jí ho před třemi lety dal „pro každý případ“. Ten případ nastával pravidelně, zhruba třikrát týdně.
„Martínku, přinesla jsem koláče,“ oznámila hned ode dveří a Terezu, stojící v předsíni, naprosto přehlédla. „Jsou tam zelné a masové. Ty máš přece rád masové.“
„Mám,“ vyšel jí Martin naproti a objal ji.
Tereza ustoupila stranou, aby tchyni pustila dál. Renata Petrovna prošla kolem ní tak těsně, že ji málem zavadila loktem, ale hlavu neotočila.
U čaje rozložila po stole výtisky z realitního webu. Byt byl v novostavbě v klidnější části Prahy. Dva plus nula, druhé patro, kompletně dokončený „na klíč“.
„Dva miliony padesát tisíc,“ řekla tchyně a posunula si brýle. „Moje úspory jsou milion. Zbytek je na vás.“
Na vás. Tereza si to slovo v duchu podtrhla. Ne na Martinovi. Ne na synovi. Na vás. Jako by do toho najednou patřila i ona. Přestože jindy do ničeho nepatřila.
„Terezo, ty s tím nemáš problém?“ podíval se na ni Martin.
Zeptal se tónem, jakým se člověk ptá, jestli má koupit chleba. Bez skutečné otázky. S odpovědí předem vyřízenou.
Tereza k němu zvedla oči.
„S čím přesně bych neměla mít problém?“
Martin nepatrně ztuhl. Takovou reakci nečekal.
„No… s tím, že do toho dáme milion.“
„A my máme milion?“ pronesla Tereza tiše a vyrovnaně.
Renata Petrovna zvedla hlavu od papírů. Poprvé za celý večer se na snachu opravdu podívala. Soustředěně, skoro opatrně, jako na věc, která se před ní nečekaně pohnula.
Martin otevřel ústa. Zavřel je. Pak je otevřel znovu.
„Jak to myslíš, jestli máme? Vždyť jsi dostala dědictví.“
„Odkud to víš?“ zeptala se Tereza tiše.
A právě v tu chvíli začala být situace opravdu zajímavá. Martinovi totiž zrudla tvář. Jen maličko, u spánku, přesně tam, kde se pod kůží rýsovala tenká žilka.