Pak sklopil oči stranou.
A Tereze bylo okamžitě jasné jediné: někdo mu to řekl.
Pomalu se otočila k Renatě Petrovně.
Ta však dál hleděla do svých vytištěných papírů, jako by se jí celá věc vůbec netýkala.
Tak takhle, pomyslela si Tereza. Takže takhle to u vás chodí.
Vstala od stolu, beze spěchu posbírala hrnky, jeden po druhém, pečlivě a klidně, a odešla s nimi do kuchyně. Za zády slyšela, jak Martin cosi tlumeně říká matce. Pak zaslechla její odpověď — krátkou, pevnou, neomylně jistou.
Tereza položila nádobí do dřezu a sáhla po telefonu.
Otevřela konverzaci s Andreou.
„Jak to u nás vypadá?“ napsala.
Odpověď přišla ani ne za minutu. Fotka. Stěny kavárny už nebyly holé. Někdo na ně nanášel barvu. Řemeslník stál na štaflích, v ruce váleček, a pod jeho pohyby se objevoval odstín — teplý, okrový, živý.
Tereza se na snímek dívala dlouho.
Tak tady jsou, napadlo ji. Tady skončily ty peníze.
A nelitovala ani jediné koruny.
V noci ležel Martin vedle ní a mlčel. Tereza to ticho cítila celým tělem. Nebylo to obyčejné mlčení člověka, který je vyčerpaný a nemá sílu mluvit. Bylo jiné. Napjaté. Takové ticho, v němž si někdo v hlavě skládá věty a čeká na vhodnou chvíli.
Nemýlila se.
„Terezo,“ ozval se nakonec do tmy. „Musíme si promluvit.“
„Zítra,“ odpověděla.
„Ne. Teď.“
Ani se k němu neotočila.
„Martine, je půl jedné.“
„To je mi jedno. Odkud máš ty peníze po tetě? A proč jsi mi o nich neřekla?“
Takže tady to bylo. Otázka, na kterou čekala. Přišla v noci, za tmy, kdy člověk nevidí tvář toho druhého a zároveň se nemá kam schovat. Pro něj příhodný okamžik. Pro ni rozhodně ne.
„Protože je to moje dědictví,“ pronesla Tereza tiše. „Ne naše. Moje.“
Martin se na posteli posadil. Rozsvítil lampičku. Slabé nažloutlé světlo ji bodlo do očí a Tereza je na vteřinu pevně zavřela.
„Jsme manželé šest let,“ řekl. „Mezi námi přece nejsou tajnosti.“
„Dobře.“ Otevřela oči a podívala se na něj. „Tak mi vysvětli, jak je možné, že se tvoje matka dozvěděla o dědictví dřív než ty.“
Nastalo ticho.
Martin si přejel dlaní po obličeji. To gesto znala nazpaměť. Dělal ho pokaždé, když nevěděl, co odpovědět, ale odmítal si to přiznat.
„Slyšela to náhodou,“ zamumlal. „Telefonoval jsem s notářem a ona byla zrovna u toho.“
„Kdy?“
„Před pár měsíci.“
„A mně jsi nic neřekl.“
„Myslel jsem, že to řekneš sama.“
Tereza na něj hleděla. Na muže, kterého znala osm let, z toho šest let jako svého manžela. Na jeho rozcuchané vlasy, unavené oči, na způsob, jakým seděl — trochu shrbeně, jako by se za něco omlouval, a přitom ji současně obviňoval.
„Běž spát,“ řekla nakonec.
Ráno odešla z bytu brzy. Dřív, než se Martin stačil probudit.
Vyšla ven, došla do nejbližší kavárny — ne do té Andreiny, ta se teprve připravovala na otevření — objednala si americano a posadila se k oknu. Za sklem se pomalu probouzela ulice. Někdo venčil psa, jiná žena tlačila kočárek, muž v kabátě šel rychle a s telefonem přitisknutým k uchu. Úplně obyčejné ráno. Cizí životy, které plynuly dál bez ohledu na její vlastní zmatek.
Otevřela bankovní aplikaci.
Na účtu zůstávalo šedesát sedm tisíc pět set korun. Výplata, drobné rezervy, zbytky úspor. Ne milion — ten už pracoval jinde. Ten se už měnil v okrové stěny, v vůni čerstvé barvy, v něco skutečného.
Napsala Simoně: „Můžeme se dnes v poledne vidět?“
Odpověď přišla skoro hned: „Co se stalo?“
„Nic hrozného. Jen si potřebuju nahlas srovnat myšlenky.“
Sešly se v malé restauraci v centru. Simona vždycky vybírala podniky, kde se dalo mluvit normálním hlasem a člověk nemusel šeptat přes stůl. Objednaly si polední menu a sedly si do rohu.
Simona naslouchala mlčky a neskákala jí do řeči. To byla její největší přednost. Uměla poslouchat tak, že se člověk postupně promluvil až k jádru věci sám.
„Víš, o co jde,“ říkala Tereza a otáčela vidličkou mezi prsty. „On není zlý. Nedělá to schválně. Jenom je prostě zvyklý, že hlavní slovo má jeho máma. Že ona rozhoduje. Že ona má pravdu. A já jsem pořád někde vedle. Přítomná, ale trochu stranou.“
„A ty jsi ty peníze dala do kavárny,“ shrnula Simona.
„Ano.“
„Protože kavárna je tvoje věc.“
„Ano.“
Simona chvíli mlčela. Potom se zeptala:
„Ví to?“
„Ne. Zatím ne.“
„Až se to dozví, bude z toho hádka.“
„Já vím.“
„Jsi na to připravená?“
Tereza se zadívala ven. Po chodníku kráčela žena s obrovskou kyticí bílých tulipánů. Květů bylo tolik, že jí skoro úplně zakrývaly obličej. Vidět byly jen její podpatky. Jisté, přesné kroky, které klapaly o dlažbu v pravidelném rytmu.
„Nevím,“ přiznala Tereza upřímně. „Ale co jsem udělala, to už jsem udělala.“
Renata Petrovna zavolala ve tři odpoledne. Tereza byla v práci a opravovala studentské testy, když jí na stole zavibroval telefon. Na displeji se objevilo: „Martinova máma“.
Zvedla to.
„Terezko,“ začala tchyně hlasem, při kterém se Tereze pokaždé cosi stáhlo uvnitř. Byl sladký, téměř něžný — přesně ten tón, jakým lidé mluví, když od vás něco chtějí. „Budeš dnes večer doma?“
„Budu.“
„Ráda bych se zastavila. Potřebuju si s tebou promluvit. Bez Martina.“
Tereza se odmlčela.
Bez Martina.
„Dobře,“ řekla po chvíli. „Přijeďte v sedm.“
Položila telefon a zůstala zírat do monitoru. Bez Martina — to bylo nové. Renata Petrovna s ní nikdy nic neprobírala bez svého syna. Nikdy nepovažovala za nutné jednat s ní napřímo.
Něco se změnilo.
Tchyně přijela bez koláčků. Už to samo o sobě bylo znamení. Když nosila jídlo, znamenalo to, že je všechno podle jejího plánu a ona přichází jako laskavá vládkyně situace. Když se objevila s prázdnýma rukama, čekal je jiný druh rozhovoru.
Posadily se v kuchyni. Tereza postavila konvici, vytáhla hrnky a položila je na stůl. Renata Petrovna seděla rovně, ruce složené před sebou, upravená, sevřená, ve svém neměnném tmavomodrém saku.
„Jsi chytrá žena,“ řekla bez jakéhokoli úvodu.
Tereza k ní zvedla oči.
„Vidím, že jsi chytrá. Vždycky jsem to věděla,“ pokračovala tchyně klidně, bez zbytečných citů v hlase. „Proto budu mluvit přímo. Ten byt je potřeba. Já už tam, kde bydlím, dál nemůžu — sousedi, věčně rozbitý výtah, celkově je to neúnosné. Martin mi chce pomoct. A ty jsi součást téhle rodiny.“
„To vím,“ odpověděla Tereza.
„Tak proč tedy o těch penězích mlčíš?“
„Nemlčím,“ řekla Tereza. „Jen o nich zatím nejsem připravená mluvit.“