Renata Petrovna se na ni zadívala. Dlouze, soustředěně, skoro nehybně. V jejích očích nebyl hněv. Spíš odhad. Takový pohled mívá člověk, který si o někom udělal příliš rychlý závěr a teď ho v duchu přepisuje.
„Ty jsi je někam dala,“ pronesla nakonec.
Nebyla to otázka. Jen tiché konstatování.
Tereza neřekla nic.
„Kam?“ zeptala se tchyně tišeji.
A právě v tu chvíli Tereza udělala něco, co by od ní nikdo z nich nečekal. Nezačala zapírat. Nevymlouvala se. Nevymýšlela opatrné věty, za které by se dalo schovat. Zvedla se, vzala ze stolu telefon a otevřela fotografii, kterou jí poslala Andrea: stěny budoucí kavárny v teplém okrovém odstínu, štafle uprostřed místnosti, řemeslník s válečkem v ruce.
Položila mobil před Renatu.
Tchyně se sklonila k displeji. Pak zvedla oči zpátky k Tereze.
„Co to má být?“
„Tohle je moje,“ odpověděla Tereza prostě. „Moje podnikání. Za moje peníze.“
Několik vteřin se dívaly jedna na druhou. Poprvé opravdu přímo. Bez Martina mezi sebou. Bez koláčů, bez zdvořilých návštěv, bez vytištěných nabídek realitních kanceláří položených na stole jako hotová věc.
Renata pomalu stáhla ruce ze stolu. V její tváři se cosi nepatrně pohnulo, jenže Tereza nedokázala poznat co. Překvapení? Nelibost? Nebo něco úplně jiného?
„Martin o tom neví,“ řekla tchyně. Zase se neptala.
„Neví.“
„Dozví se to.“
„Ano.“
V konvici cvaklo vypnutí. Tereza vstala, zalila čaj a postavila šálek před Renatu. Ta se ho ani nedotkla.
„Uvědomuješ si, co to způsobí?“ zeptala se po chvíli.
„Uvědomuju,“ přikývla Tereza, posadila se zpátky a sevřela svůj hrnek oběma dlaněmi. „Renato Petrovno, chtěla jste se mnou mluvit bez Martina. Tak jsme spolu mluvily.“
Tchyně ji ještě pár okamžiků pozorovala. Potom se stalo něco, co Tereza za celých šest let nezažila. Renata se pousmála. Ne posměšně. Ne jedovatě. Skoro jako by v tom úsměvu byl náznak uznání.
„Tak tedy takhle,“ řekla a konečně vzala šálek do ruky.
Tereza netušila, co přesně tím myslí. Přesto v ní narůstalo podivné tušení, že ten večer zdaleka nekončí.
Martin se vrátil domů až kolem půl deváté.
Renata už byla pryč. Odešla tiše, bez dlouhého loučení. V předsíni si jen přehodila kabát přes ramena a pronesla: „Promyslím si to.“ Co konkrétně hodlá promýšlet, nevysvětlila. Tereza se neptala.
Když v zámku cvakly klíče a v předsíni se objevil její muž, seděla v křesle s knihou na klíně. Už skoro čtyřicet minut nepřečetla ani řádek. Jen ji držela, jako by tím mohla udržet pohromadě i sebe.
Martin si všiml dvou hrnků na stole.
„Byla tu máma?“
„Byla.“
„A o čem jste mluvily?“
„O všem možném.“
Zul si boty, pověsil bundu a zamířil do kuchyně. Tereza slyšela, jak otevírá lednici, pak ji zase zavírá, jak něco pokládá na sporák. Zvuky, které patřily k obyčejnému večeru. Navenek bylo všechno jako vždycky. Uvnitř však nezůstalo obyčejné vůbec nic.
Asi po deseti minutách se Martin vrátil s talířem a sedl si naproti ní.
„Terezo,“ začal. „Ten byt musíme konečně vyřešit. Máma čeká.“
„Já vím.“
„Tak mi řekni rovnou. Ty peníze máš?“
Zavřela knihu. Položila ji na opěrku křesla a podívala se na něj. Na unavený obličej, na ruku svírající vidličku, na výraz, v němž se mísila podrážděnost s nadějí. Za šest let se ho naučila číst až příliš dobře.
„Nemám,“ odpověděla.
Martinovi klesla vidlička.
„Jak nemáš?“
„Investovala jsem je. Před třemi týdny.“
Ticho, které následovalo, bylo úplné. Žádná televize, žádné tlumené hlasy z ulice, žádný náhodný zvuk, za který by se dalo schovat.
„Kam?“ dostal ze sebe nakonec.
„Do kavárny. Vstoupila jsem do podílu s Andreou, ty ji neznáš. Otevírá podnik na Vinohradech. Jsem její partnerka.“
Martin na ni hleděl, jako by právě promluvila jazykem, kterému nerozumí. Očividně čekal něco jiného. Rozpačitost, výmluvy, možná slzy. Ale ne tenhle klidný, vyrovnaný tón.
„Ty jsi dala naše peníze…“
„Moje,“ opravila ho Tereza. „Moje dědictví. Ne naše.“
„Jsme manželé, Terezo!“
„Na to jsem nezapomněla.“
Vstal. Přešel od okna ke dveřím a zase zpátky. Tereza ho sledovala a v duchu si říkala: teď to přijde. Teď vysloví něco, po čem už nic nebude jako dřív. Anebo nevysloví vůbec nic — a to možná bude ještě horší.
„Proč jsi mi to neřekla?“ Jeho hlas nebyl vzteklý. Spíš zraněný. „Osm měsíců. Osm měsíců jsi o tom věděla a mlčela.“
„Protože jsem se bála.“
Zastavil se.
„Čeho?“
Tereza se zvedla a došla k oknu. Postavila se vedle něj, ne úplně blízko, nechala mezi nimi půl kroku prostoru.
„Že ty peníze skončí v bytě pro tvoji mámu. Že se mě nikdo doopravdy nezeptá. Že to zase bude stejné: Tereza to pochopí. Tereza nebude proti. Tereza počká.“
Martin mlčel.
„Už mě nebaví čekat,“ řekla tiše. „Chtěla jsem jednou udělat něco vlastního. Jen svého.“
Odešel do ložnice. Dveřmi nepraštil. Pouze je zavřel. A právě proto to působilo skoro hůř, než kdyby jimi třískl.
Tereza zůstala stát u okna. Dole svítily lampy, po chodníku míjeli dům lidé: dva s koly, žena s nákupními taškami, starý muž se psem. Vnější svět běžel dál v úplně normálním rytmu.
Vzala telefon a napsala Andree: „Jak to vypadá na místě?“
Andrea jí odpověděla hlasovou zprávou. Mluvila rychle, vesele, za ní se ozýval stavební hluk. Říkala, že malíř dokončuje stěny, zítra přivezou nábytek, všechno běží podle plánu a za dva týdny budou otevírat.
Tereza poslouchala a cítila v sobě něco teplého a pevného. Nebyla to radost. Spíš jistota. Vzácný pocit, který si člověk musí chránit.
Následující tři dny spolu s Martinem téměř nepromluvili. Odcházel brzy ráno, vracel se pozdě večer. Tereza nevěděla, jestli ho opravdu tolik drží práce, nebo se domů záměrně nehrne. Nejspíš platilo obojí.
Čtvrtý den jí zavolala Renata Petrovna.
„Našla jsem jiné řešení,“ oznámila bez pozdravu a bez úvodu. „Byt na Žižkově, za milion šest set dvacet pět tisíc. Moje peníze pokryjí skoro všechno. Martinovi nevolám. Nejdřív to říkám tobě.“
Tereza se zastavila uprostřed kancelářské chodby.
„Proč mně?“
Nastala pauza. Krátká, ale znatelná.
„Protože nejsi taková, za jakou jsem tě považovala,“ řekla tchyně. V jejím hlase nebylo teplo, ale zmizel z něj i dřívější led. Bylo tam něco mezi. Něco nového. „Řekni to Martinovi. Ať se na to podívá sám. Bez tebe a bez tvých peněz.“
„Dobře,“ odpověděla Tereza.
„A ještě něco. Ta kavárna — je skutečná?“