„Proč se hrabeš v mých hrncích?“
Jana Bednářová to neřekla nahlas. Naopak, její hlas zněl až podezřele klidně. Přesně takovým tónem člověk mluví těsně předtím, než se rozpláče, nebo někomu přetáhne přes obličej kuchyňskou utěrku.
U sporáku stála Lucie Zemanová, mladší sestra jejího manžela. Byla těhotná, na sobě měla Janin domácí svetr, který se jí přes břicho nepříjemně napínal, a v Janině nejoblíbenějším hrnci míchala pohanku. Vedle ní, na židli, seděla tchyně Hana Moravecová v rozepnuté péřové bundě. Vypadala, jako by se stavila jen na pět minut, jenže pod stolem už stála velká kostkovaná taška, připomínající zavazadlo trhovkyně z devadesátých let.
„Ale Jani, nezačínej hned ode dveří,“ otočila se Lucie a usmála se tak samozřejmě, jako by tahle kuchyň patřila jí. „Dostala jsem hlad. Teď přece nemůžu být o hladu, to chápeš.“
„Chápu hlavně to, že jsem se vrátila domů v půl desáté,“ položila Jana kabelku na zem. „A ve vlastní kuchyni nacházím lidi, které jsem sem nepozvala.“
Z pokoje vyšel Pavel Blažek, její muž. Měl na sobě tričko s flekem od omáčky a ve tváři výraz člověka, který už všechno rozhodl a nevidí důvod se k tomu vracet.
„Jani, no tak, proč hned takhle? Lucie u nás chvíli zůstane. Týden, možná dva. Má to teď těžké.“
„U nás?“ zopakovala Jana pomalu. „Pavle, nemluvili jsme spolu náhodou o tom, že se ke mně domů nikdo nenastěhuje bez mého souhlasu?“
„Ona se sem nestěhuje,“ mávl podrážděně rukou. „Jen přespí. A pak uvidíme.“
„Přespí se dvěma taškami, krabicí dětských plen a multifunkčním hrncem?“
Lucie pustila lžíci do hrnce.
„Ty už jsi stihla spočítat i krabice? To jsi rychlá. Myslela jsem, že jsi unavená.“
„Unavená jsem, Lucie. Právě proto si odpusťme divadlo.“
Hana Moravecová mlaskla jazykem.
„Říkala jsem Pavlovi rovnou, že od ní nemá čekat lidské zacházení. Jana u nás všechno měří podle papírů. Kdo je kde hlášený, kdo co zaplatil, kdo má jaké právo. A rodina? Ta je pro ni jen nějaký přílepek k hypotéce.“
„Tady žádná hypotéka není,“ Jana si zula boty a pečlivě je srovnala na rohožku. „Ten byt jsem koupila sama ještě před svatbou. To moc dobře víte.“
„Už je to tu zase,“ promnul si Pavel obličej. „Jani, proč tohle vytahuješ? Moje sestra je těhotná. Vyhodili ji. Kam podle tebe má jít?“
„Tam, odkud přišla. Nebo k matce.“
„U matky je jen garsonka,“ zvedla Hana Moravecová bradu. „A tam bydlím já. Mimochodem, ani mně už není osmnáct, abych se někde mačkala v koutě.“
„A já jsem na to tedy ideální?“
„Ty máš tři pokoje.“
„Mám doma pracovnu, ložnici a obývák. Ne ubytovnu pro příbuzné v nouzi.“
Lucie najednou vzlykla. Velmi opatrně, bez zbytečných slz, přesně jako žena, která dobře ví, kdy je vhodné zapnout lítost.
„Já jsem věděla, že mě nemáš ráda, Jani. Ale nenapadlo mě, že bys poslala na ulici i dítě.“
„To dítě je zatím uvnitř tebe,“ odpověděla Jana. „A ty na ulici taky nestojíš. Stojíš v mojí kuchyni, vaříš moji pohanku a máš na sobě můj svetr.“
Pavel k ní prudce vykročil.
„Slyšíš se vůbec? Ona je v průšvihu!“
„Slyším. A ty slyšíš mě? Pustil jsi sem sestru, matku, tašky i dětské věci, zatímco jsem byla v práci. Ani jsi mi nezavolal.“
„Protože jsem věděl, že předvedeš přesně tohle.“
„Takže jsi předem počítal s tím, že budu proti, a přesto jsi to udělal?“
Na okamžik nastalo ticho. Jen pohanka v hrnci pobublávala, jako by ji jedinou zajímalo, zda se stihne dovařit.
Hana Moravecová vstala.
„Pavle, vždyť jsem ti to říkala. S ní to po dobrém nejde. Vidí jen sama sebe. Sedí si v tom bytě jako královna ve skladu laminátu. Žádné děti, žádná duše, žádné teplo.“
„Hano Moravecová,“ otočila se k ní Jana, „o dětech nezačínejte.“
„A copak? Pravda bolí? Je ti osmatřicet. Máš vedle sebe chlapa, byt taky, ale doma prázdno. Zato skříně popsané, hrnky seřazené podle barev. Až Lucie porodí, aspoň tu konečně bude život.“
„V mém bytě život je. Můj.“
Lucie vzala talíř a praštila s ním o stůl o něco hlasitěji, než bylo nutné.
„Tak si to řekněme narovinu. Vadí ti, že zabírám místo, nebo tě štve, že budu mít dítě?“
„Štve mě, že mluvíš, jako bys už dostala klíče.“
„A co mám dělat? Plazit se před tebou po kolenou? Děkuji, milostivá paní, za koutek?“
„Ne. Úplně by stačilo počkat, až přijdu domů, a zeptat se: ‚Jani, můžu u tebe pár dní zůstat?‘ Tomu se říká normální jednání.“
Pavel se křivě ušklíbl.
„Řekla bys ne.“
„Možná. A byl by to můj názor v mém vlastním bytě.“
„No vidíte!“ Hana Moravecová udeřila dlaní do stolu. „Slyšeli jste ji? Majetek je jí milejší než rodina.“
„Rodina neznamená postavit člověka před hotovou věc.“
„Rodina znamená pomoct.“
„Pomoc se nevynucuje, Hano Moravecová. Silou se bere něco cizího.“
Pavel zbledl.
„Ty teď obviňuješ moji matku z krádeže?“
„Říkám, že jste přišli bez dovolení a začali jste si tu vybalovat věci. Pokud vám to bude příjemnější, můžete pro to zvolit jemnější výraz.“
Lucie se znovu chytila za břicho.
„Táhne mě břicho. Děkuju, Jani. To se ti povedlo opravdu v pravý čas.“
Pavel k ní okamžitě přiskočil.
„Lucinko, sedni si. Mami, podej jí vodu. Jani, jsi spokojená?“
„Pavle, nedělej ze mě zdravotnici ve vašem představení.“
„Představení?“ Lucie k ní zvedla oči s takovou nenávistí, že jí slzy rázem vyschly. „Lukáš mě vyhodil, protože si usmyslel, že to dítě není jeho. Zůstala jsem sama. Co mám podle tebe dělat? Jít na nádraží?“
„A je to jeho dítě?“
Hana Moravecová zalapala po dechu.
„Jano!“
Lucie zrudla až ke krku.
„Do toho ti nic není.“
„Když jsi přišla bydlet do mého domu, tak je mi do toho docela hodně.“
Pavel sevřel pěsti.
„Přestaň.“
„Ne. Přestaň ty. Přivedl jsi sem dospělou ženskou i s následky jejího života a teď čekáš, že budu mlčet a usmívat se.“
„S následky?“ Lucie téměř vykřikla. „Ty mě vůbec bereš jako člověka?“
„Beru. Proto s tebou mluvím jako s dospělou, ne jako s porcelánovou panenkou.“
Jana prošla do chodby a u zdi si všimla další krabice. Fixem na ní bylo napsáno: „Postýlka. Mantinely. Kolotoč.“ Pomalu se otočila zpátky.
„Týden, možná dva, Pavle?“
Uhnul pohledem.
„No… třeba do porodu.“
„Takže ‚týden nebo dva‘ u vás nově znamená do porodu?“
„Jani, proč se chytáš každého slova?“
„Protože za vašimi slovy se pokaždé schovává pravda, kterou jste mi zapomněli říct.“
Hana Moravecová došla ke krabici a okázale na ni položila ruku.
„Ten pokoj stejně zeje prázdnotou.“
„Je to moje pracovna.“
„Ty tvoje obrázky na počítači počkají.“
„Jsem interiérová designérka, ne vybarvovačka pro dospělé.“
„Ale prosím tě, veliká profese. Přesouváš lidem gauče.“
„A právě za ty gauče jsem si mimochodem koupila byt, do kterého mi teď nosíte dětskou postýlku.“
Lucie tiše pronesla:
„Pavle, já tady být nemůžu. Ona mě nenávidí.“
„Lucinko, uklidni se,“ objal Pavel sestru kolem ramen. „Jana je jen unavená.“
„Neschovávej mě za únavu,“ řekla Jana. „Nejsem unavená. Jsem naštvaná.“
Pavel se na ni podíval zpod čela.
„Takže mě teď nutíš, abych si vybral?“
„Ne. Ty už sis vybral ve chvíli, kdy jsi odemkl dveře bez mého souhlasu.“
„Takže takhle? Moje sestra je pro tebe nikdo?“
„Tvoje sestra je pro mě člověk, kterému se dá pomoct. Ale není to člověk, který má automaticky právo rozhodovat v mém domě.“