obsazovat můj byt na základě rozhodnutí rodinné porady, na kterou mě nikdo ani nepozval.
Hana Moravecová si s pečlivou důstojností navlékla rukavice.
„Pavle, ber si věci. Nebudeš se tady ponižovat. Ať si tu zůstane sama se svými zdmi. Ona jednou přileze po kolenou, až jí dojde, že přišla o manžela.“
Jana se podívala na Pavla.
„Ty vážně odejdeš? Teď?“
„Jestli vyhodíš Lucii, půjdu s ní.“
„Já ji nevyhazuju z tvého života. Jen chci, aby odešla z mého bytu.“
„To je přece totéž.“
„Pro tebe nejspíš ano.“
Lucie mrštila lžící do dřezu. Kovový zvuk se kuchyní rozletěl tak ostře, až Jana mimoděk cukla.
„Jdeme, Pavle. To nemá cenu. Radši porodím na schodech v paneláku, než abych poslouchala, jak mi někdo počítá každý talíř.“
„Nepřeháněj,“ pronesla Jana unaveně. „Mezi mým bytem a schodištěm existuje ještě tvoje matka, taxi, hotel, kamarádky a koneckonců i otec dítěte.“
„Žádný otec není!“
„Zemřel?“
Lucie zmlkla.
Pavel vybuchl.
„Ty jsi krutá. Fakt. Vždycky jsem si myslel, že máš jen tvrdší povahu, ale ty jsi normálně bezcitná.“
„A já si zase myslela, že mám manžela. Ne pobočku záchranné služby pro příbuzné, kteří si sami podpálili vlastní život.“
Beze slova zamířil do ložnice. Za chvíli se odtamtud ozvalo bouchání skříně a šustění věcí. Hana mezitím pomáhala Lucii soukat se do bundy a mluvila dost nahlas na to, aby Janě neušlo jediné slovo.
„Neboj se, holčičko. Pánbůh všechno vidí. Dneska vyhnala těhotnou ženu, zítra jí nebude mít kdo podat ani sklenici vody.“
To už Jana nevydržela.
„Hano Moravecová, tou sklenicí vody mě proklínáte už deset let. Asi si pořídím filtr a nějak to přežiju.“
Tchyně ztuhla. Rty se jí zachvěly uražením.
„Drzá ženská.“
„Ale ve vlastním bytě.“
Pavel se objevil na prahu s batohem přes rameno a sportovní taškou v ruce. Ve tváři byl rudý, napjatý, skoro cizí.
„Budu zatím u mámy.“
„Dobře.“
„Ty mě ani nezastavíš?“
„Čekal jsi, že se složím na rohožku a budu prosit, abys těhotnou Lucii přivedl zpátky?“
„Tohohle budeš litovat.“
„Možná. Ale aspoň dneska vím, čeho konkrétně.“
Dveře za nimi práskly tak prudce, že na poličce v předsíni poskočil přívěsek s klíči. Jana zůstala stát uprostřed kuchyně. Dívala se na nedovařenou pohanku, na cizí talíř a na vlhké šmouhy od bot na podlaze. Pak vypnula sporák, přendala kaši do sáčku, pevně ho zavázala a odnesla k šachtě na odpadky.
Ve výtahu narazila na sousedku, paní Věru Dlouhýovou.
„Janičko, měli jste návštěvu?“
„Ano. Takový menší nájezd.“
„Slyšela jsem. Ta vaše tchyně je teda hlasitá osoba.“
„Ona není hlasitá. Jen mluví tak, jako by měla v občance zabudovaný mikrofon.“
Paní Věra si povzdechla.
„A ta těhotná je opravdu těhotná?“
Jana na ni unaveně pohlédla.
„Vy to víte odkud?“
„No včera kouřila před vchodem. Říkám jí: děvče, to bys neměla. A ona na mě, že je to z nervů. Tak jsem si říkala, že to bude asi nějaké nervózní těhotenství.“
Jana na to nenašla odpověď. Vrátila se do bytu, zamkla horní zámek a poprvé za celý večer si konečně opravdu sundala boty.
Ráno Pavel nezavolal. V poledne nepřišla ani zpráva. Zato ve čtyři odpoledne zapípal telefon a na displeji svítilo jméno Hany Moravecové: „Rozbila jsi rodinu. Zamysli se, dokud je čas.“ Hned nato se ozvala Lucie: „Doufala jsem v ženskou solidaritu. Spletla jsem se.“ Pavel se přihlásil až skoro v noci: „Musíme si promluvit. Ale jen pokud se dokážeš chovat klidně.“
Jana si zprávu přečetla a odepsala: „Dokážu. Zítra v sedm v kavárně. Bez tvojí matky a sestry.“
Odpověď dorazila vzápětí: „Děláš si legraci?“
Napsala: „Učím se od nejlepších.“
Další den dorazil Pavel do kavárny i s Lucií. Jana seděla u okna, před sebou měla vychladlé cappuccino a zavřený poznámkový blok. Lucie se posadila naproti ní těžce, se záměrně hlasitým povzdechem.
„Říkala jsem bez ní,“ připomněla Jana.
Pavel si stáhl bundu.
„Lucie je součást téhle věci.“
„Já se potřebuju bavit se svým manželem.“
„A mluví se o mém dítěti,“ vložila se do toho Lucie.
Jana k ní pomalu zvedla oči.
„O tvém.“
„Vždyť víš, jak jsem to myslela.“
„Ne, Lucie. Právě v tom je celý problém. Vy pořád mluvíte tak, jako by ostatní měli chápat i to, co sami neřeknete.“
Pavel se naklonil přes stůl.
„Jano, pojďme k věci. Musíme se domluvit, jak dál.“
„Výborně. Poslouchám.“
„Lucie je teď u mámy, ale tam je to opravdu malé. Máma to špatně snáší, má tlak. Lucie nemůže spát na skládacím lehátku, bolí ji záda. Navrhuju tohle: do porodu a ještě tak dva měsíce potom bude u nás. Máma bude chodit pomáhat. Veškeré náklady vezmu na sebe. Ty se do toho nebudeš plést.“
Janě se na rtech objevil krátký, nevěřícný úsměv.
„Ty mi právě navrhuješ, abych se nepletla do života ve vlastním bytě?“
„Zase začínáš s tím svým.“
„Pavle, to není žádné moje. To je základ celé debaty.“
Lucie si přejela dlaní po břiše.
„Hele, já se u tebe nechci přihlašovat k trvalému pobytu. Jen chci normálně donosit dítě.“
„Včera už jste měly postýlku, mantinely i kolotoč.“
„No dítě přece musí někde spát!“
„V mé pracovně?“
„A kde jako? Na chodbě?“
„U své matky.“
Pavel udeřil dlaní do stolu. Janin šálek se zachvěl.
„Dost! Ty ze všeho děláš výsměch.“
„Protože vy vydáváte vpád do cizího prostoru za dobročinnost.“
Lucie střelila pohledem po Pavlovi.
„Já ti říkala, že to nemá smysl. Ona chce, abychom se před ní všichni váleli po zemi.“
„Ne, Lucie. Chci, aby dospělá žena, která čeká dítě, přestala brát cizí byt jako náhradní plán.“
„Co jsi to za člověka?“
„Člověk unavený z drzosti.“
Pavel zatnul zuby.
„Uvědomuješ si, že se můžeme rozvést?“
„Ano.“
Bylo vidět, že čekal jinou reakci.
„A to je ti jedno?“
„Není. Bolí mě to. Ale bolest není důvod odevzdat klíče.“
„Ty si vybíráš zdi.“
„Vybírám si sebe. Zdi se mnou jen náhodou souhlasí.“
Lucie se najednou naklonila blíž. Když promluvila, z hlasu jí zmizela předchozí divadelnost.
„Myslíš, že jsem šťastná? Že jsem si tohle všechno naplánovala? Lukáš Vaněk mě vyhodil v noci z bytu. Řekl mi: sbal se, dokud jsem hodný. Odešla jsem v pantoflích, Jano. Fakt jsem nevěděla, kam jít.“
Jana se na ni zadívala pozorněji.
„A proč usoudil, že dítě není jeho?“
Lucie uhnula očima.
„Protože si spočítal termíny.“
„A?“
„A prostě si je spočítal.“
„Lucie.“
„Co Lucie? Ano, byl někdo jiný. Jednou. Na firemní akci. Stydím se, stačí?“
„Já tvoje stydím se nepotřebuju.“
„Tak co teda chceš?“
„Aby sis přiznala, že tvoje neštěstí ti nedává právo rozbíjet můj život.“
Lucie polkla.
„Já jsem ho rozbít nechtěla.“
Pavel ji prudce přerušil.
„Dost. Nebudeme se v tom pitvat. Jano, ptám se naposledy: pustíš Lucii k nám, nebo ne?“
„Ne.“
Zvedl se.
„Tak podám žádost o rozvod.“
Jana jen kývla.
„Dobře.“
„Dobře?“ vyhrkl a skoro se zasmál. „Čtyři roky manželství a ty řekneš dobře?“
„Čtyři roky manželství, ve kterém se mnou dneska obchoduješ jako s obytnou plochou.“
Lucie vstala také.
„Pojď, Pavle. Nemá to cenu. Ona má srdce jako dlaždičky v koupelně.“
Jana zasunula blok do kabelky.
„Dlaždičky se aspoň dají umýt.“
Pavel odešel jako první. Lucie se ještě na okamžik zastavila. Podívala se na Janu tak, jako by chtěla něco dodat, jenže si to nakonec rozmyslela a mlčky zamířila za bratrem.
Následující týden připomínal život po požáru. Dům sice stál, omítka držela a okna zůstala celá, jenže pach kouře jako by se zažral do každého koutu. Jana pracovala, jezdila na zaměření, po telefonu se dohadovala se stavbyvedoucím a pro klienty vybírala obklady, které „neměly být šedé, ale zároveň ani nijak barevné“. Noci bývaly nejhorší.