Vracela se domů a pokaždé se přistihla, jak napíná uši. Nezaskřípe klíč v zámku? Neobjeví se Pavel ve dveřích s provinilým výrazem a igelitkou z Alberta, jako by se tím dalo všechno smazat?
Nepřišel.
Místo něj psala tchyně. Dlouhé zprávy, plné vykřičníků, vět o tom, že „jednou sklidí, co zasela“, a o tom, co „má správná žena vydržet“. Jana Bednářová je nejdřív četla. Pak s tím přestala. Přesunula je do archivu stejně lhostejně jako staré faktury za elektřinu.
Osmý den zazvonil telefon. Lucie Zemanová.
„Jano, jsi doma?“
„Proč?“
„Potřebuju s tebou mluvit. Bez Pavla. Bez mámy.“
„Nemám čas.“
„Prosím. Je to důležité.“
„Lucie, jestli zase začneš s tím, že u mě budeš bydlet…“
„O to nejde. Něco ti musím ukázat.“
Jana chvíli mlčela.
„Za hodinu dole před domem. Nahoru nechoď.“
Lucie dorazila ve staré péřové bundě a bez make-upu. Břicho pod bundou vypadalo menší, zato obličej měla najednou starší. Neplakala, nedržela se teatrálně za bok, nehrála ublíženou holčičku. Jen postávala u lavičky a mnula v rukou telefon.
„Tak mluv,“ řekla Jana.
Lucie přikývla.
„Včera jsem slyšela, jak se máma baví s Pavlem.“
„Blahopřeju. Ve vaší rodině je zřejmě zvykem buď se neptat, nebo poslouchat za dveřmi.“
„Nerýpej do mě. Myslím to vážně.“
„Já taky.“
Lucie jí podala mobil.
„Nahrála jsem to. Ne celé. Ale stačí to.“
Jana po telefonu nesáhla.
„K čemu mi to bude?“
„Protože oni nechtěli jenom to, abych u tebe na chvíli zůstala. Chtěli, abych se tam uchytila. Máma Pavlovi řekla: ‚Ať tam porodí, pak to přes tebe nějak přihlásíme, dítě potřebuje zázemí a Jana už s tím nic neudělá.‘ A Pavel říkal, že po rekonstrukci se dají dokázat investice a že z tebe aspoň něco vytáhne, když se budeš cukat.“
Janě se v hrudi náhle rozlilo prázdno. Jako by někdo uprostřed zimy otevřel okno dokořán.
„Tohle řekl?“
„Ano.“
„Pusť to.“
Lucie ťukla na displej. Nejprve se ozvalo šumění kuchyně, potom hlas Hany Moravecové, tlumený, ale nezaměnitelný:
„Pavle, ty jsi moc měkký. Ona tě nebere jako chlapa. Účtenky sis měl schovávat hned od začátku. Podlahy jsi tam dělal? Dělal. Dveře jste měnili? Měnili. Ať si pak zkusí tvrdit, že je všechno jenom její.“
Pak zazněl Pavel:
„Mami, podíl asi ne. Ale nějaká náhrada by jít mohla. Četl jsem si to. Když dojde na rozvod, mám odejít s holýma rukama?“
Hana Moravecová pokračovala:
„A Lucii tam musíš dostat zpátky. S dítětem ji určitě nevyhodí, bude se bát. Potom tomu malému zařídíme aspoň dočasný pobyt. A dál se uvidí.“
Luciin hlas na nahrávce nebyl. Jen zavrzala židle a záznam skončil.
Jana dlouho neřekla nic.
„Proč jsi s tím přišla za mnou?“
Lucie schovala mobil do rukávu.
„Protože jsem si myslela, že máma stojí při mně. Jenže pro ni jsem jen páčidlo. Něco, čím se dá vypáčit tvoje dveře.“
„A Pavel?“
„Pavel je uražený, že jsi se nesložila. Teď všude vykládá, jak jsi ho ponížila. Máma mu v tom ještě přilévá olej do ohně. Nejdřív jsem byla taky naštvaná. Pak jsem je poslouchala a došlo mi, že v tom jejich plánu vlastně nejsem já. Jen moje břicho, tvůj byt a jejich nekonečná ukřivděnost.“
Jana se podívala na její levné boty a na prsty zarudlé zimou.
„Kam půjdeš?“
„V poradně mi dali číslo na krizové centrum. Volala jsem tam. Mají plno, ale řekli mi, že můžu přijet na pohovor. A ještě mi psala kamarádka z Olomouce, že mě na pár týdnů vezme k sobě. K mámě se vrátit nechci.“
„Máš peníze?“
Lucie se křivě pousmála.
„Tři tisíce a kartu v mínusu. Žiju na úrovni.“
„Lukáš Vaněk?“
„Napsal, že po porodu klidně půjde na testy. Když bude dítě jeho, bude platit. Když ne, tak to prý není jeho problém. Taky výhra.“
„A ten druhý?“
Lucie uhnula pohledem.
„Je ženatý. Tomu jsem to ani neřekla.“
„Skvělý výběr mužského obsazení.“
„Prosím tě, nezačínej. Vím to sama.“
Janu najednou přešla chuť se na ni zlobit. Neodpustila jí. To ne. Jen před sebou už neviděla vetřelkyni v růžových pantoflích, ale hloupou, vyděšenou ženskou, kterou vlastní matka použila jako beranidlo a bratr jako záminku k odplatě.
„Pošli mi tu nahrávku,“ řekla.
„Na co?“
„Ukážu ji právníkovi. A Lucie, k sobě bydlet tě nepustím. Ani po tomhle.“
„Chápu.“
„Ale zavolám ti taxík k té kamarádce. A jestli máš u mě ještě tašky, můžeš si je vzít.“
Lucie prudce zvedla oči.
„Ty jsi je nevyhodila?“
„Nejsem tvoje máma.“
Poprvé za celou dobu se Lucie usmála. Krátce a provinile.
„Jano, s tím svetrem jsem tehdy fakt nepřemýšlela. Byla mi prostě zima.“
„Stejně ti neslušel.“
„Já vím. Barva mrtvého lilku.“
„Byl to drahý lilek.“
Obě najednou vyprskly. Smích zněl nešikovně, suše, jako starý chleba. Ale pořád to byl smích.
O dva dny později přišel Pavel domů. Bez ohlášení, bez zprávy. Odemkl si vlastním klíčem. Jana seděla v obýváku s notebookem otevřeným před sebou a na obrazovce měla právníka při videohovoru. Na stole ležely listiny k bytu, výpis z katastru nemovitostí, účtenky za rekonstrukci i smlouvy s řemeslníky. Všechno vedené na její jméno.
Pavel zůstal stát ve dveřích.
„Ty máš poradu?“
„Dá se to tak nazvat.“
Muž na obrazovce suše pronesl:
„Paní Bednářová, pošlete mi tedy prosím ještě skeny zbývajících plateb a kopii oddacího listu. Co se týče zámků, pokud manžel fakticky v bytě nebydlí, vyměnit je můžete, ale vhodnější bude po podání návrhu nechat upravit užívání bytu. Jak jsme si řekli.“
„Děkuji, pane Čermáku. Dnes vám to pošlu.“
Zaklapla notebook.
Pavel pomalu položil klíče na komodu.
„Ty sis najala právníka?“
„Ano.“
„To šlo rychle.“
„Učím se rychle, když se mě někdo pokouší oškubat.“
Ztuhl.
„Kdo ti to nakecal?“
„Mám hádat?“
„Lucie,“ vydechl. „No jistě. Zrádkyně.“
„To je zajímavé slovo od člověka, který s matkou probíral, jak přihlásit dítě do mého bytu.“
Pavel zbledl.
„Jen jsme mluvili. Byly to emoce.“
„Mluvili jste dost konkrétně. O účtenkách, náhradách, pobytu.“
„Ty vůbec nechápeš, jaké to pro mě je! Jsem chlap, Jano. Čtyři roky jsem žil u tebe a ty jsi mi dávala najevo, že tu nejsem nikdo.“
„To není pravda. Byl jsi můj muž.“
„Muž bez práva cokoliv říct.“
„Právo mluvit neznamená právo nastěhovat mi sem příbuzné.“
„Chtěl jsem pomoct sestře.“
„Ne. Pomoct sestře znamená pronajmout jí pokoj, promluvit s jejím partnerem, dát jí peníze, najít doktora. Ty jsi ji chtěl přivést sem, protože to bylo levnější a tvoje matka by z toho měla radost.“
Pavel odešel do kuchyně, napustil si sklenici vody a vypil ji naráz.
„Ty jsi vždycky uměla všechno otočit tak, abych vypadal jako ubožák.“
„Pavle, já nic neotáčím. Ty sis k tomu stoupl sám.“
„Poslouchej, dost. Přišel jsem si normálně promluvit. Nechme soudy a tuhle špínu stranou. Můžu se vrátit, když se omluvíš Lucii a mámě.“
Jana nejdřív ani nepochopila, že to myslí vážně.
„Zopakuj to.“
„Říkám, že se to ještě dá napravit. Ty jsi vybuchla, ony taky. Lucie už odjela, mámu uklidním. Ale ty musíš uznat, že jsi to přehnala.“
„Takže jsi mi přišel nabídnout svůj návrat jako odměnu za omluvu?“
„Nepřeháněj.“
„Pavle, stojíš teď v mojí kuchyni a smlouváš se svým návratem jako s vysavačem ve slevě.“
„A co navrhuješ ty? Rozvod? Kvůli mojí sestře?“
„Ne kvůli tvojí sestře. Kvůli tobě.“
„Co jsem podle tebe tak strašného udělal?“
„Otevřel jsi dveře. Lhal jsi. Tlačil jsi na mě. Odešel jsi. Vyhrožoval jsi.“