A možná také nezavolá vůbec — a to by bylo snad ještě horší. Ticho Heleny Urbanové totiž nikdy nebylo obyčejným tichem. Uměla ho používat jako nůž, jako výčitku, jako způsob, jak člověka donutit hádat, čím se provinil.
Lucii se navíc pořád vracela myšlenka na Milana Rychlého. Kam se všechny ty peníze ve skutečnosti ztrácely? Helena nebyla hloupá žena a za celých sedm let si od nich nikdy neřekla o peníze jen tak, z rozmaru. Vždycky za tím muselo něco být. A podle částek i podle té naléhavosti to tentokrát nebyla žádná drobnost.
Zbývalo jen zjistit, co přesně.
Ráno se telefon neozval.
Lucie na něj nečekala nápadně. Jen po něm mimoděk pokukovala, když si chystala věci do práce. Tomáš seděl u stolu, pil kávu a mlčky projížděl zprávy v mobilu. Oba se tvářili, jako by se včerejší rozhovor nikdy neodehrál. U nich doma se tomu říkalo „nedělat z toho zbytečné drama“.
V kanceláři se Lucie ponořila do čísel. Pracovala jako účetní v menší logistické firmě a právě čísla ji dokázala uklidnit. Byla v nich zvláštní poctivost. Buď všechno sedělo, nebo nesedělo. Žádné náznaky, žádné uhýbání, žádné věty typu: „Ty přece chápeš, jak to myslím.“
Kolem poledne vyšla ven. Ne kvůli ničemu určitému, jen se projít, nadechnout se a koupit si kávu z automatu na rohu. Čtvrť byla starší, klidná, chodníky lemovaly lípy. Šla pomalu a myšlenky se jí znovu stáčely k Milanovi.
Nikdy mu doopravdy nevěřila. Už od prvního setkání. Tehdy ho Helena přivedla na poněkud rozpačitou rodinnou večeři po třech měsících známosti a představila ho jako „velmi seriózního člověka“. Milan celý večer mluvil o penězích. Ne vyloženě vychloubačně, na to byl příliš obratný. Jen tak mimochodem trousil věty jako: „když jsem uzavíral ten obchod“, „mám partnery v Ostravě“, „nemovitosti jsou dneska jediná opravdu bezpečná investice“. Tomáš přikyvoval. Helena se na svého nového muže dívala výrazem člověka, který zoufale potřebuje někomu věřit.
Lucie tehdy jen jedla salát a mlčela.
Když se vrátila do kanceláře, sedla si ke stolu a udělala něco, co už dlouho odkládala. Otevřela historii převodů za poslední rok. Pečlivě si do tabulky vypsala data i částky. Výsledek mluvil sám za sebe. První platba odešla loni v srpnu — pět tisíc korun. Pak skoro dva měsíce klid. Potom další převod. A další. Intervaly se zkracovaly, částky rostly. Vypadalo to, jako by někdo objevil zdroj a pokaždé si z něj nabíral jistější rukou.
Lucie zůstala zírat na obrazovku a ucítila, jak se jí uvnitř rozlévá chlad.
Helena Urbanová zavolala až následující den. Jenže ne Lucii. Telefon zazvonil Tomášovi kolem půl osmé večer. Odešel s ním na chodbu a mluvil tam dobrých dvacet minut. Lucie neposlouchala schválně. Stála u dřezu, myla nádobí a zachytávala jen tón hlasu: Tomášův tlumený baryton, krátké odpovědi a jednou unavené: „Mami, počkej.“
Když se vrátil, stačil jí jediný pohled na jeho obličej. Okamžitě zavřela vodu.
„Co se stalo?“
Tomáš si sedl na pohovku. Nějakou dobu neříkal nic. Nebylo to uražené mlčení ani snaha něco sehrát. Opravdu hledal slova.
„Máma tvrdí, že Milan má potíže,“ pronesl nakonec. „Velké. Dluží někomu peníze. A nebude to málo.“
„Kolik?“
„Přesnou částku neřekla. Jen že jestli se to do konce měsíce nezaplatí, budou problémy.“
Lucie si přisedla vedle něj. Zeptala se co nejklidněji:
„Komu dluží?“
„Nevím. Nevysvětlila to. Řekla jen, že jsou to seriózní lidé a že jim musíme pomoct.“
Několik vteřin seděli vedle sebe beze slov. Za oknem projelo auto a jeho světla přejela po stropě jako bledý pruh.
„Tomáši,“ začala Lucie pomalu, „uvědomuješ si, co se děje? Tvoje máma po nás chce peníze pro svého manžela, kterého skoro neznáme. A zároveň nám nevrací nic z toho, co už si vzala. Tohle není rodinná pomoc. Tohle je něco úplně jiného.“
Přejel si dlaněmi po obličeji.
„Je to moje máma.“
„Já vím, že je to tvoje máma. Ale tím ty otázky nezmizí.“
Další den jela Lucie do centra. Měla schůzku s klientem poblíž Národní třídy, a když skončila, rozhodla se zajít do kavárny. Chtěla si sednout, být chvíli sama a přemýšlet. Bez Tomáše, bez vyzvánění telefonu, bez neustálého šumu úzkosti, který se jí poslední dny držel pod kůží.
Kavárna byla malá, s dřevěnými stolky a vůní čerstvého pečiva. Objednala si americano, usadila se u okna a vytáhla mobil.
Napsala své sestřenici Petře Kratochvílové. Petra pracovala jako právnička a měla vzácnou schopnost říkat věci přímo, bez obalování ostrých hran do vaty.
„Petro, potřebuju tvoji hlavu. Nespěchá to na minutu, ale ideálně dnes. Můžeme si zavolat?“
Odpověď přišla téměř hned: „Můžu v sedm. Zavolej.“
Lucie telefon odložila a zadívala se ven. Po ulici procházeli lidé s taškami, kabelkami a vlastními starostmi. Nikdo z nich netušil, že žena sedící u okna nad kelímkem kávy právě řeší, jak zabránit tomu, aby se její rodina začala topit v cizích dluzích.